Dalo by se říci, že pro tuzemsko by to byl návrat do období před rokem 1989. Tato praxe totiž už fungovala v Československu od roku 1965, avšak na začátku 90. let byla zrušena. „Řeklo se, že je to výmysl komunistů s tím, že volný trh si řekne, zda potřebujeme výtvarná díla," popisuje architekt Petr Lešek. Přitom toto pravidlo funguje už v mnoha západních zemích právě od 60. let.

„Kromě nás to v Evropě nemá Albánie, Rusko, Bělorusko a Ukrajina. Slovinci to nedávno zavedli, Slovensko to nyní zavádí," přibližuje situaci sochař Pavel Karous. Ten je zároveň zakladatel občanské iniciativy Vetřelci a Volavky, která mimo jiné volá po záchraně těchto uměleckých děl, které mizí ze sídlišť.

Místo úředníků odborníci

Kdyby podle něj nakonec nedošlo k celostátní zákonné povinnosti přispět z investice na umění, mohly by si obce nebo městské části zřídit taková pravidlo samy po vzoru měst ve Spojených státech amerických. Podobné pravidlo na podporu výtvarných děl ve veřejném prostoru prošlo přesně před rokem na Praze 3.

Po pěti předloženích uspěl tehdejší místostarosta Matěj Stropnický s návrhem, že dvě procenta se budou počítat z rozpočtu předchozího roku, a to z investic městské části do vlastních pozemků či majetku. Městká část ale na tom nakonec ztratila devět milionů korun a už v tomto směru nepokračuje. Praha 3 však chce v obohacování okolí pokračovat. Dlouhodobě uvažuje o pořizování výtvarných děl do veřejného prostoru ve spolupráci s mladými umělci. Nyní se chystá aktualizovat analýzu veřejných prostor a bude hledat způsob, jak plán realizovat.

Procento či více z veřejných investic se líbí i některým městským částem. „Považuji to za zajímavý námět. Přikláněl bych se ke stanovení dolní hranice, od které by pravidlo platilo," řekl radní Prahy 5 pro kulturu Petr Hnyk. Podpoře výtvarných děl se nebrání kupříkladu ani Praha 4 nebo dvanáctá městská část, kde podle starostky Daniely Rázkové pochází všechna aktuálně instalovaná díla z 60. až 90. let.

Marketing směrem k voličům

Umění pro potěchu oka při procházce však vzniká v hlavním městě i bez nařizujících pravidel. Za posledních pět let přibylo umění ve veřejném prostoru snad ve všech městských částech. Často se jednalo o sochy nebo pomníky, což se příliš nelíbí podporovatelům „několikaprocentního pravidla".

„Politici v posledních pěti letech pochopili, že výtvarná díla jsou dobrý marketing směrem k voličům. Nestojí moc peněz a jsou hodně vidět. Bohužel to pochopili na úrovni, která už je zastaralá. Všichni říkají ‚dáme tam nějakého panáka', přitom už se výtvarné umění posunulo dál," říká Lešek. S tím, že jsou například bronzové sochy už pasé, souhlasí i Karous.

Řešením by podle nich byly výtvarně-architektonické soutěže, kterých je zatím nedostatek. V nich posuzuje návrhy převážně nezávislá odborná komise. Avšak architektonické soutěže ani dnes neznamenají, že se jejich vítězové dočkají realizace. Příkladem je třeba vlajka na Klárově pomník druhého odboje. Architektonickou soutěž vyhrál David Černý, avšak nakonec byla realizována nynější podoba.

Ne všude by však povinnou odbornou část poroty na posuzování vítali. „Po špatných zkušenostech s odbornou porotou, kdy se mezi sebou členové nechtěli ani sejít nebo věčným odvoláváním umělců a odborníků, si opravdu nejsem jistý, že v brzké době do něčeho takového zase půjdeme," míní místostarosta Prahy 9 Adam Vážanský.

Veřejnost není naladěna na modernu

Toto však nemusí být jediné nepříjemnosti, se kterými by se vybraná díla mohla potýkat. Jejich podoba by totiž mohla lidem vadit. Podle podporovatelů povinných procent na umění by totiž měla vznikat i moderní díla. Na ty však nejsou lidé v české metropoli často zvyklí.

„Veřejnost není naladěna," míní Lešek. Karous vidí příčinu v tom, že pokud lidé nejezdí do zahraničí nebo nenavštěvují galerie, což většina lidí podle něj spíše nedělá, nemusí přijmout moderní umění úplně s otevřenou náručí. Zároveň však tvrdí, že ani z Eiffelovy věže nebyli Pařížané ze začátku nadšeni a nyní si bez ní nikdo nedokáže francouzskou metropoli představit. Časem by si i lidé v Praze zvykli na nový trend v umění.

Od roku 1970 do roku 1990 vzniklo v hlavním městě na dva tisíce uměleckých děl ve veřejném prostoru díky povinné čtyřprocentní podpoře. Za posledních deset let bylo podle Karouse odstraněno okolo 450 těchto výtvarných realizací.