Morávkova poetika na Vinohradech

Umělecký šéf Martin Stropnický totiž oslovil režiséra Vladimíra Morávka, který obsadil Dagmar Havlovou-Veškrnovou. Morávek do Vinohradského divadla vstoupil se svými obvyklými režijními postupy. Představení tak začíná takřka kabaretním úvodem Charlotty coby konferenciérky– Jiřina Jirásková komentuje, vyslovuje scénické poznámky, zcizuje, zpívá.

Využití hudby prostupující celou produkcí je pro Morávka také typické. Tentokrát kombinuje reprodukovanou muziku sživou– vorchestřišti sedí klavírista a akordeonista. Zazní opera, ruská lidovka inové melodie, nepřekvapí exponované zvuky jako zapadnutí zámku, vytí psů. Alespoň vpodkresu se něco ztoho stále ozývá, opakující se hudební motivy akcentující, či předělující dění však až unavují.

Rysy Morávkovy režijní tvorby lze nalézt také ve výpravě. Převážně černobílé, luxusně působící kostýmy během představení „modrají“. Opět se pracuje skýčem, tentokrát vpodobě sádrových zajíců či zlatých petrolejek, které jsou zmnoženy, stejně jako zavazadla rodiny– busty Raněvské. Ve velkých plátnech scénografa nad herci například visí zářící objekty– dvě slunce a uMorávka nezbytný měsíc, pokoj je významotvorně vypraven jako vychýlený ke straně, taková je iúvodní situace hry– nejsou peníze, sad má být pokácen a pozemky zabrány.

Pokřivené postavy

Podobně vychýlení jsou také lidé, režisér je pokřivil– stylizací izkrácením textu– ve vyšinuté jedince, snad až karikatury. Jeden nosí vyčesaného kohouta, jiná stále škytá– postavy vypadají zajímavě, ale ikvůli herecké expresi, přesným mizanscénám přichází očechovovskou lidskost, tragikomičnost.

Raněvská Dagmar Havlové-Veškrnové je nedotknutelná, voslňujících kostýmech zářící, zlomená ženou. Morávek ale jako by soustředil pozornost spíše na Lopachina, který prodělal největší posun– vpřekvapivém podání Martina Stropnického jde očlověka pokrouceného fyzicky iduševně. Podivín bez taktu se postupně mocí mění ve zrůdu. Vzávěru před publikem stojí postavy, každá se svým kufříkem, Aňa včemsi vojenském, Jaša vkožené bundě sbaretem– všichni odjíždí zpanství, které vykoupil Lopachin, jež nyní na „exodus“ dohlíží– skabátem přes ramena a dozadu sčesanými vlasy, vpozadí houkávlak…

Vkontextu Divadla na Vinohradech může Višňový sad občerstvit, už třeba jen rázností uchopení textu. Mezi Morávkovými režiemi ale jde orepetici známé poetiky, pouze zjemněné pro konzervativní publikum. Milovníci jeho pohledu na klasiku budou opět nadšeni. Ostatním se asi posteskne po hravosti, lidských emocích nebo čechovovské komice, která se na Vinohradech scvrkla vobčasný úsměšek, či gag uprostředtemna.