Praha/ Pod svým občanským jménem Ondřej Ládek vystudoval scenáristiku na FAMU, napsal scénář k filmu Restart, zvítězil v loňské soutěži Česko hledá písničku a spolu s dalšími členy tvůrčího týmu se podepsal pod nový televizní sitcom Comeback.

Jako folkbluesový hiphoper Xindl X se stal senzací klubové scény, vyhrál letošní Portu a nyní vydává své debutové album Návod ke čtení manuálu. Xindlovy písničky Anděl, Dysgrafik, Styky a Cool v plotě, v nichž se s nadhledem, humorem i notnou dávkou cynismu zpívá o veškerých chorobách současné společnosti, už zná půlka Prahy. Jaký je ale on sám?

Zvolil jste si pseudonym podle postavy z filmu Woodyho Allena. A stejně jako potrhlý neurotik Woody, jenž si střílí z potrhlých neurotiků, i vy vtipkujete o způsobu života, ve kterém sám „jedete“. Vnímáte to a máte s tím problém?

Proto taky svým písničkám říkám autoprotestsongy. Protože se v nich navážím sám do sebe a zatím si alibisticky říkám, že to stačí. Předám zprávu, ostatní se nad ní zamyslí nebo se jí zasmějou a taky s tím životem nic neudělají. Ale aspoň si řeknou: to je hezký, že v tom nejsme sami.

Nepropadáte malomyslnosti, když víte, že ten svět, který ironizujete, nad vámi stejně vždycky vyhraje?

Já si to zatím nepřipouštím. Ono to je podobné jako se smrtí. Princip komedie je přece v tom, že si lidi dělali legraci ze smrti. Bojovat proti ní nemohli, tak se jí alespoň vysmívali. Stejně tak já nemůžu bojovat proti dnešnímu světu, tak si z něj aspoň dělám srandu.

Nebojíte se, že až se stanete doopravdy populárním, začnete se líbit právě těm lidem, o kterých zpíváte?

No, já se vlastně taky trošku považuju za jednoho z nich. Taky jsem dělal v reklamce, teď dělám v nejkomerčnější z komerčních televizí a žiju spotřebním způsobem. Jednou z věcí, které si beru na mušku, jsou seriály, a přitom seriály konzumuju jako divák, a dokonce jeden píšu. Takže když se to začne líbit lidem, kteří v tom jedou, bude to vlastně jedině dobře. Asi se dostanou do podobné fáze jako já, že se zasmějou, zamyslí a budou tak žít dál, protože s tím asi stejně nic moc jiného nenadělají.

Já si myslím, že většina z nich si nepřipadá naprosto šťastná, protože si uvědomují, že těmi materiálními hodnotami jen zacpávají nějaké díry, ať už po Bohu nebo prostě po smyslu života, který nemůžou nikde najít, tak si alespoň kupují věci, koukají na televizi a řídí se reklamami.

Co vás na tom prostředí, jehož jste součástí, přitahuje a naopak odpuzuje?

Jako kreativního člověka mě hodně odrazuje, že je tu snaha každého nacpat do škatulky a udělat z něj kolečko v mechanismu. I když myslím, že tak to chodí na každém pracovišti. A co mě přitahuje? Možnost výdělku je samozřejmě dobrá věc, protože si člověk říká: dobře, budu tady prostituovat, ale zase mi to vynese tolik, že budu mít sto litrů na natočení cédéčka. Nehledě na to, že když člověk vystuduje FAMU, tak v podstatě nic neumí. A je spousta momentů, kdy si říkáte, že je fakt super někam chodit, scházet se, vymýšlet si vtipy a ještě za to brát peníze.

Podle mě se s některými věcmi nedá koketovat. U reklam ani seriálů nevěřím, že by někdy mohly dopadnout tak, jak jste si představoval.

No jasně, tyhle věci nikdy ve výsledku nevypadají, jak chcete. I když, kdybych u toho vydržel déle, propracoval se na nějakou vyšší pozici… Ale to bych se asi zase bál, že se ze mě stane kurva. Protože čím víc se chovám jako kurva, tím víc mi to vychází. Člověk musí opravdu mít ostré lokty a jít za vlastním ziskem. Pak po těch příčkách šplhá výš a výš a získává větší prostor, což není něco, co by mi bylo úplně vlastní, ale jak už jsem řekl – na takový přístup narazíte snad v každém prostředí. Musíte být jako politik: lidem, kteří vám úplně nesedí, to nedávat najevo a zkoušet nacházet styčné body, ve kterých vám sedí.

Až nakonec zapomenete, že jste je předtím nemusel, a sám před sebou se alibisticky omlouváte, že děláte na věci, která je v podstatě super, s lidma, kteří jsou v podstatě super. Je to svým způsobem podání ruky ďáblovi, ale co zase není? Když budete umělec na volné noze, který frčí na grantech, dojdete za chvilku z jiné strany k tomu samému. Zase musíte plácat po zádech lidi, kteří granty rozdělují, hledat ty správné zadky, do kterých vlézt.

Je vlastně správné vztahovat ty písničky k vaší osobě?

Člověk asi nemůže dost dobře psát o něčem, co nezná. Nebo může, ale pak to většinou dopadne dost trapně. I když některé věci jsou tam trochu přetažené. Možná že nejsem až taková svině, jak někdy popisuju, a nejsem až tak promiskuitní. Anebo vám teď možná lžu a chci se udělat lepší v očích čtenářů.

Čili něco jako: „Nikdy jsem netvrdil, že jsem kladná postava…“

Z toho alibistického důvodu jsem si dal ten pseudonym. Teď můžu říkat, že to nezpívám já, ale Xindl X neboli to zlé ve mně. Ale zase nevím, kdybych to zlé odstranil, jestli by tam ještě něco zbylo.

Další paradox: v osobním kontaktu jste docela plachý a na pódiu vyslovený opak.

Když vstoupíte na pódium, máte větší svobodu, můžete si toho víc dovolit. Je to svět sám pro sebe, kde si můžete určovat vlastní pravidla. Proto nerad stojím na pódiích, která jsou v jedné rovině s hledištěm. Podle mě tam prostě funguje to oddělení od reality.

Xindl X je docela komiksové jméno a já měl vždycky rád superhrdiny, kteří si natáhnou červené spodky přes modrou kombinézu a najednou toho dokážou víc. Stejně tak já mám na pódiu najednou tři patra sebevědomí. A potom zase dozpívám, zabalím kytaru a zase jsem ten plachý člověk, který neví, co má dělat, když na něj někdo promluví.