„Dvořákově Praze, zejména jejímu uměleckému šéfovi Marku Vrabcovi, bych za ni rád poděkoval. Byl to úkol velmi komplexní, který zahrnoval několik různých disciplín od vytváření dramaturgie, přes komunikaci s umělci či psaní textů do programů až po samotnou interpretaci na pódiu," říká Kahánek, absolutní vítěz mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro z roku 2004, který vedle koncertování vybírá piana pro hudební instituce, jako jsou Česká filharmonie, Symfonický orchestr Českého rozhlasu či Filharmonie Brno.

Komorní řadu letošního festivalu Dvořákova Praha pojímáte jako festival uprostřed festivalu. Vysvětlíte, co tím myslíte?

Komorní řada by měla být svými termíny, místy konání i celkovou atmosférou integrována v jeden celek. Bude mít také svůj dějový oblouk od velkého zahajovacího koncertu k závěrečnému (oba ve Dvořákově síni Rudolfina) přes několik komorních večerů v Anežském klášteře. To vše ale uprostřed hudební hostiny celého festivalu Dvořákova Praha. Každý z koncertů by měl přitom uvést posluchače do vlastního specifického hudebního světa.

Co skladba účinkujících, jak se vám dávala dohromady?

Musel jsem samozřejmě zohlednit více hledisek – kromě vlastních nápadů také preference festivalu (zejména někteří zahraniční umělci již byli s festivalem domluveni dopředu, protože plánují kalendář s velkým předstihem), frekvenci vystupování toho kterého umělce v Praze, jejich atraktivitu pro posluchače a podobně. Ale celkově je tato část práce kurátora velmi příjemná.

Vy sám vystoupíte na několika koncertních večerech, ať už jako sólista, tak coby host mladého Lobkowicz Tria. Na který z těch večerů se víc těšíte?

Nelze říct, na který se víc těším, každý má pro mne specifické kouzlo. Jak sólistická komunikace s publikem, tak spolupráce s vynikajícími kolegy na pódiu mně přinášejí krásné zážitky, i když samozřejmě odlišné.

Když už je řeč o Dvořákově Praze – jaký máte k Antonínu Dvořákovi vztah?

Neznám muzikanta, který by neměl rád Dvořáka – a stejně tak je to i se mnou. Šíře a velikost jeho tvorby se zvláštním způsobem pojí s jakousi zvláštní laskavostí a opravdovostí, jakoby to byl geniální skladatel a současně „milý soused odvedle".

Říkáte, že každý klavír má svoji duši. Zajímalo by mě, na kolik nástrojů jste si za svou kariéru zahrál. A máte nějaký svůj oblíbený, oblíbenou značku? Shodou okolností, 7. září před 100 lety, zemřel zakladatel české výroby pian Antonín Petrof. Měl jste i s jeho nástroji tu čest?

Počet klavírů, na něž jsem v životě hrál, nedokážu ani odhadnout, ale řádově jsou to určitě stovky. Ve většině velkých koncertních síní najdete klavíry značky Steinway & Sons, které mají zřejmě největší renomé mezi světovými značkami. Jsou však také další, dosahující rovněž skvělé úrovně – Fazioli, Bösendorfer, Yamaha… A samozřejmě také Petrof, jehož nástroji je asi každý český pianista přímo odkojen.

Zatímco houslista sbalí svůj nástroj, na který je zvyklý, do futrálu a vyráží na koncert, pianista si něco takového dolit nemůže. Stalo se vám někdy při vystoupení, že jste „narazil" na nástroj, který vám z nějakého důvodu nesedl nebo vás zklamal?

Na takové nástroje skutečně občas narazím, zejména u některých menších pořadatelů, kteří nemají prostředky na nákup špičkového klavíru či potřebný pravidelný servis. Na druhou stranu i jejich publikum se chce potěšit krásnou hudbou, takže to beru jako výzvu. Říkám si: „Dostanu z Tebe to nejlepší, co v Tobě je!"

Jaká okolnost vás vlastně k tomuto nástroji přivedla? Odjakživa jste se chtěl stát pianistou?

Přivedly mne k němu maminka s babičkou, které si všimly, že když slyším nějakou hudbu, mám tendenci bubnovat do rytmu na cokoli, co bylo po ruce. Ale ve čtyřech letech, kdy jsem začínal, jsem určitě neměl sen stát se pianistou – spíš popelářem nebo hokejovým brankářem.

Měl jste nějaké vzory?

Určitě jsem měl a mám spoustu pianistů, jejichž hra mne uchvacuje a nutí mne na sobě pracovat. Ale není jeden konkrétní, kterého bych se snažil napodobit, spíše mne někteří z nich fascinují a inspirují.

Na podzim vás čeká japonské turné s Filharmonií Brno, mělo by vám vyjít CD – plánů tedy máte hodně… Zbývá vám čas i na nějakou jinou aktivitu?

V tuto chvíli popravdě moc ne. Ale když náhodou mám pár volných chvil, miluju relaxaci v přírodě, na horách. Nejraději v samotě nějakého karpatského hřebenu, s batohem na zádech nebo v sedle horského kola…

Festival Dvořákova PrahaV pondělí ve 20 hodin jej v Rudolfinu slavnostně zahájí věhlasný violoncellista Yo-Yo Ma, jeden z nejrespektovanějších hudebníků a držitel šestnácti cen Grammy. Po boku České filharmonie vedené Jiřím Bělohlávkem zahraje Dvořákův slavný violoncellový Koncert h moll. V první půli večera zazní jako kontrast k proslulé Dvořákově skladbě jeho naopak málo hraná Druhá symfonie. Koncert bude v přímém přenosu vysílán na ČT art a také přenášen na velkoplošné obrazovce ve spodní části Václavského náměstí.

Až do 23. září nabídne festival na dvě desítky koncertů s Dvořákovými ikonickými, ale též méně uváděnými díly. V důmyslné dramaturgii tyto skladby doplní hudební tvorba Dvořákových předchůdců i jeho následovníků v široké škále od W. A. Mozarta po Arvo Pärta v provedení výjimečných talentů mezinárodní i tuzemské scény.

Vystoupí například věhlasný dirigent Christoph Von Dohnányi s Philharmonia Orchestra London a houslistkou Carolin Widmann, orchestr Academy of St Martin in the Fields s klarinetistkou Sabine Meyer, houslistka Lisa Batiashvili a violoncellista Gautier Capuçon po boku Tonhalle Orchester Zürich či Freiburger Barockorchester s René Jacobsem.

Společně s rezidenčním orchestrem festivalu Českou filharmonií vystoupí pianista Piotr Anderszewski či houslista David Garrett. Vedle hvězdných orchestrů uvede Dvořákova Praha i komorní tělesa v čele s Emerson String Quartet. Z domácí scény se mohou posluchači těšit na Jakuba Hrůšu, Iva Kahánka, Jana Martiníka, Kateřinu Englichovou, Jitku Hosprovou či Jana Mráčka.

Hlavním festivalovým centrem je tradičně Rudolfinum, srdcem komorní řady Anežský klášter, duchovní hudba zazní v Katedrále svatého Víta. Informace o programu a předprodeji vstupenek jsou k dispozici ZDE.