Kdy jste se začal pohybovat kolem amatérského filmu?
Je to už dávno v osmdesátých letech. Bylo mi tehdy dvanáct a tatínek odněkud přinesl osmičkovou kameru. Hned jsem si ji vypůjčil a se spolužáky ze základní školy jsme začali dělat první amatérské filmy. Po revoluci v roce 1989, kdy jsem se vrátil z vojny, jsem sledoval, jak řada soutěží amatérských filmů zaniká a s jedním z mých kamarádů jsme se rozhodli s tím něco udělat. A tak jsme v dubnu 1992 uspořádali v dnes už zaniklém kině Zvonková na Praze 10 první ročník festivalu Praha amatérských filmů. Ale protože tvůrci slovo „amatérský“ neradi slyší, dnes už mu prakticky neřekneme jinak než zkráceně PAF.

Jak se za těch 20 let festivaly, jako je právě PAF, změnily?
Proměna je obrovská. Na festivalech například začátkem devadesátých let vůbec nebyly rozšířené videoprojektory. Takže místo projekcí ve vysokém rozlišení, jaké vidíme dnes, přinesli pořadatelé na pódium stolek a na ten postavili největší televizi, co měli. Celý sál pak upřeně zíral na jeden barevný televizor Rubín, v němž se často odehrávaly dlouhé VHS záznamy, na které se nedalo dívat.

Dá se říct, že natočit film je dnes díky dostupnějším technologiím snazší?
Ano. Ale s tím souvisí i negativní stránky. Autoři nad filmy často méně přemýšlejí. Když točili začátkem devadesátých let na němé osmičky, museli zvlášť dělat obraz a zvlášť zvuk. Autor si tak musel už zatraceně dobře promyslet, jak kterou stopu vyplní. Musel nahrávat ruchy a hrát si s obrazem. Naproti tomu dnes tvůrce zapne kameru, natočí několikaminutový záběr mluvící hlavy a myslí si, že má odpracováno. Ale to samozřejmě pro to, aby byl člověk dobrým filmařem, nestačí.

A příklad dobrého filmaře či filmu na PAFu, který vám z minulosti utkvěl v paměti…?
Vzpomínám si například na film Zpověď dnes velmi úspěšného režiséra Jiřího Vejdělka (režisér komerčně úspěšných filmů Účastníci zájezdu, Václav nebo Ženy v pokušení – pozn. red.). Vejdělek se našeho festivalu účastnil v roce 1996 (tehdy mu bylo 24 let – pozn. red.) a z jeho filmu bylo jasně poznat, že jde o nadaného tvůrce. Také tehdy na PAFu vyhrál a další amatérské filmy už nám neposílal, protože se hned dostal na FAMU. Vejdělkova Zpověď měla propracované dialogy, přirozené herecké výkony, výbornou kameru i neočekávanou pointu. Pak tu také byl krásný animovaný film Víta Pancíře Rodinné kroniky. A další díla. Kdybych měl za těch 20 let PAFu sestavit výběr 20 nejlepších filmů, rozhodně bych měl z čeho vybírat.

Co je největší výzvou pro příští ročník PAFu?
Největším úkolem je přilákat veřejnost. Což je ale bez peněz na propagaci problém. Je mi smutno, když několik lidí týdny připravuje festival, snaží se, aby projekce byla na co nejvyšší úrovni, a pak v sálu sedí sotva pár nadšenců.

Vrátí se vám alespoň náklady?
Ne. Takový festival se nedá dělat pro peníze. Letos už jsem navíc ani neměl chuť žádat o nějaký státní grant. Loni se nám totiž stalo, že když měly přijít peníze, nastoupil nový ministr kultury, který vše zarazil a grant přišel až v polovině října. A pochopitelně nemůžu říct svým subdodavatelům v dubnu, kdy se naše akce koná, že teď nemám peníze, ať počkají, až přijde grant. Ale v amatérském filmu člověk prostě musí být ochoten zaplatit ze svého.