O tom, jak chlapi milují country. Z jejich slov ta láska přímo čiší

Sedíme v kavárně kousek od vinohradského divadla v Praze. Pánové právě opustili studio Českého rozhlasu, kde natáčeli rozhovor. Na stole nám voní káva a my si povídáme. O hudbě, jak jinak.

Půlstoletí české country byl obrovský koncert, který v listopadu loňského roku zaplnil velký sál Lucerny k prasknutí. Tehdy tam vystoupily kapely Greenhorns (slavili 50 let), Taxmeni (45 let), Fešáci (40 let pod názvem Fešáci) a Tučňáci (35 let).

Navíc uplynulo dvacet let od smrti Michala Tučného. Vše se točilo právě kolem tohoto nezapomenutelného zpěváka. Mezi hosty na pódiu se objevili například Pavel Zedníček, Michaela Tučná, Rosťa Fišer, Petr Kocman, Marko Čermák, Mirek Řihošek, Petr Třebický.

Pánové, jak vzpomínáte na tenhle velký koncert?

Karel Mrkvička: Dodnes to v sobě mám jako neskutečný zážitek. I když jsem v Lucerně několikrát hrál, ještě teď mi při vzpomínce vyskočí po těle husí kůže. S přípravou byla neskutečná práce, hlavně Tonda Kny si užil s organizací své. My jsme si říkali, že teď už to prostě musí vyjít. A ono to vyšlo. Pravdou ale je, že první tři písničky si nic nepamatuji, byl jsem úplně mimo, nevěděl jsem, kde jsem.

Antonín Kny: Tam v těch zdech v Lucerně prostě „něco" je. Podmínky se stěhováním aparatury a techniky tam nejsou stále na špičkové úrovni, ale každý tam chce hrát. A když tam stojíte, prostě cosi cítíte. Je to tam navěky. Já jsem ten koncert organizoval, mne to baví, je to náplň mého života, žiju s tím. Ale tady jsem byl doslova na prášky. V dokumentu, který nám právě Supraphon na kompletu dvou cédéček a dvou dévédéček vydal, jsem to také řekl. Že jsem věděl, že nejšťastnější budu, až to všechno skončí a budu vědět, že to dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo.

Medard Konopík: Jo, dobrej koncert to byl, lidi přišli. To je prostě sen každého muzikanta hrát jednou v Lucerně. Takže si nestěžuji.

Když vše skončilo a seděli jste v šatně, bylo veselí, nebo únava a klid?

Antonín Kny: Seděl jsem v šatně a všichni na mne křičeli, že došlo pivo. Tak jsem ho někde někudy odněkud donesl. Unavení ale bylo veliké, vždyť jsme v tom jeli naostro od oběda – kamerové i zvukové zkoušky, dalších tisíc věcí co, kde, kdy. Pořád se něco vyskytovalo, pořád bylo co řešit. A čas strašně rychle utíkal. Najednou se Lucerna začala plnit a my do toho museli jít. Za sebe mohu říci, že jsem svoje vystoupení přežil ani nevím jak. Teprve pak jsem si začal uvědomovat, jaký ten večer nabral neskutečné otáčky. Úžasný zážitek!

Karel Mrkvička: Když se skončilo, obrovsky mne překvapilo, že se vypilo sto piv a shánělo se další. A taky že jsem vybavení tahal po schodech, protože výtah byl rozbitý. 

Koncert skončil a začalo se pracovat na zvukových záznamech, tedy na DVD a CD. Nakonec z toho je dvojcédéčko a dvojdévédéčko v jednom kompletu za 399 korun.

Antonín Kny: Přesně tak, komplet se jmenuje Půlstoletí české country. Dvě cédéčka čítají 40 skladeb, DVD navíc nabízí i píseň Lojza a Líza v podání Fešáků a instrumentálku Foggy Mountain Breakdown. Kromě obligátního živáku, tedy živého záznamu, obsahuje komplet i několik zajímavých bonusů. Na druhém DVD jsou dokumenty zasazující fenomén country i tohoto koncertu do uceleného obrazu, v němž se s oslavami snoubí historie české country formou vzpomínkových rozhovorů s řadou pamětníků i účastníků večera, ale i pohledem do zákulisí příprav této jedinečné akce. Třešinkami na dortu je již zmíněná instrumentálka Foggy Mountain Breakdown v podání dvanácti banjistů se vzpomínkou na nedávno zesnulého Pavla Brümera a závěrečná píseň Rovnou, tady rovnou, kterou si společně zazpívali všichni zúčastnění.

Kdy začaly práce na tomhle kompletu?

Antonín Kny: Vlastně brzy po koncertu. Byly to hodiny a hodiny poslouchání, úprav. Začali jsme už v listopadu a táhlo se to nějak do konce dubna.

Jste s výsledkem spokojeni?

Medard Konopík: Dva týdny před dokončením jsem už nenáviděl všechno kolem hudby. Říkal jsem, že to klidně hodíme celé do koše, oželíme peníze. Už toho všeho byla nad hlavu. Mraky chyb, opravy, změny. To si nikdo neumí představit, co to bylo za šílenost.

Antonín Kny: Tady se prostě nesmělo stát, že tam zůstane chyba. Bylo to ve fázi, že opravdu jsme to nenáviděli. Přesně jsme věděli, co bude ve které vteřině následovat, a jen jsme hledali co vylepšit, poslouchali jsme chyby. Prostě šílené!

Medard Konopík: My tohle ale máme rádi. A zároveň to taky nenávidíme. Doma tě taky nenáviděj, protože tam nejsi. Co jdeš dělat? Do studia. Kam jdeš? Do studia. Můžeš mi říct, co tam budete dělat? Dávat dohromady cédéčko!

Byly doma pochybnosti, zda studio není jen zástěrka pro návštěvy čehokoliv či kohokoliv jiného?

Medard Konopík: Samozřejmě. Pořád jen odcházíte do studia. Nic jiného v podstatě neznáte, ale druhá strana si možná myslí své. Pak přinesete domů nahrávky v nějakém stádiu, poslechnete si je a berou vás mdloby, protože najednou vidíte a slyšíte miliony chyb. A napadají vás myšlenky, že tohle dohromady nemůžete nikdy dát. A když si to doma poslechnou, tak řeknou: Bezvadný! Co tam na tom pořád děláte? Zítra odpoledne jsi doma, že? A vy odpovíte: Ne, jdu do studia!

Antonín Kny: Každá kapela hraje trochu jinak, má jiné obsazení nástrojů, ale je důležité, aby konečný výstup kapel byl zvukově plus minus stejný. Nesmí tam být zvukové výkyvy, jinak by to neladilo, něco by tam vyčnívalo. Rádi bychom tímto poděkovali i všem sponzorům a vydavateli, bez jejichž pomoci by takto náročný projekt nemohl vůbec vzniknout.

Co doma partnerky na vaše studio?

Medard Konopík: Tak bylo to v klidu, prostě jsem pořád chodil do studia.

Karel Mrkvička: My jsme spolu 42 let. Takže klasika, je jí úplně jedno, kam jdu.

Antonín Kny: Obrovskou výhodou mám v tom, že manželka country neposlouchá, ona má ráda reggae. Takže moje country neřeší. Je tolerantní a chápavá. Moc dobře ví, že muzika je můj život, že muziku miluju a nic jiného neumím. Já v podstatě na pódiu u muziky asi i umřu.

Ještě k těm bandjistům. Kolik jich na tom koncertě bylo a jak se tam objevili?

Antonín Kny: Banjista Fešáků Pavel Brümer hrál v této kapele 35 let a byla to prostě persona. Pan Někdo! Koncertu se ale nedožil, zemřel vloni v září. A objevil se nápad vzdát mu hold partou banjistů, která vystoupí. Podařilo se jich do Lucerny nalákat dvanáct a byl to úžasný zážitek. Pavel by nás snad i pochválil. Hráli jsme instrumentálku Foggy Mountain Breakdown. Teď mne napadlo, že jste se ptal, kdy jsem měl v rámci koncertu největší obavy, strach. To tam bylo pořád, ale kámen ze mne spadl ve chvíli, kdy tahle parta dohrála a odešla do zákulisí. Bylo to technicky dost náročné. Najednou jsem se po jejich výkonu nějak uvolnil a věděl jsem, že tenhle večer dopadne parádně.

Karel Mrkvička: Mě ještě napadlo, že jsem po koncertu zaslechl řadu výtek, že se mělo na pódiu vystřídat ještě více kapel. Jenže to nešlo, kapacita Lucerny je nějaká, časový harmonogram není natahovací. Navíc tyhle kapely měly vztah k Michalu Tučnému a měly výročí. Vím, že to mnohým bylo líto, ale nešlo to. Já jsem na ten hudební nosič byl taky naštvaný, co to bylo za práci. Teď už to ale je jiné, protože na třech vystoupeních s Taxmeny jsme prodali 175 nosičů. Tenhle zájem beru jako dobrý počin. My jsme si ještě před vydáním s klukama říkali, že i kdyby se to neprodalo, tak budeme mít doma v polici úžasnou památku na to, co jsme provedli a vyvedli.

Co teď, chlapi, děláte?

Karel Mrkvička: Až tady dopijeme kafe, tak zajdu s Tondou vedle ještě na jedno pivko.

Medard Konopík: Já už musím domů.

Antonín Kny: Já už zase jedu v obvyklých kolejích. Fešáci mají příští rok padesátiny. Takže chystáme nové album a šňůru koncertů po republice. No a ten náš loňský koncert čtyř kapel k 50 letům country bychom chtěli zopakovat ve velkých městech – Brno, Ostrava, Bratislava. Navíc mám doma malé studio, točím denně demo snímky jak pro Fešáky, tak pro mou kapelu Double Eagle.

Medard Konopík: Kromě hraní mne nyní pohltilo amatérského divadlo ve Vraném nad Vltavou, kde bydlím. Zkoušíme hru o dvou manželských párech "S tvojí dcerou ne".

Horor?

Medard Konopík: Ale kdepak, konverzační komedie to je.

Herec. To je nějaký tajný sen?

Medard Konopík: No jasně. Já jako malej jsem chtěl být herec, muzikant nebo pilot dopravního letadla. Letadlo se nepovedlo, herectví jsem nezvládnul, stal jsem se hudebníkem. Ale to herectví tam někdo ve skrytu duše pořád šmrdlalo. A najednou je to tady. Ale jinak nemám vysněnou roli. Já jsem amatér jako hrom, hlavně nesmím zapomenout text. Jo a premiéra bude u nás už v prosinci. Ale my jste tu hru už jednou hráli.

V předpremiéře?

Medard Konopík: Jo, u nás v sokolovně. 350 lidí!

Kolikrát šla opona nahoru?

Medard Konopík: Ani jednou, my ji máme rozbitou. Ale kdyby fungovala, tak by šla asi šestkrát. Na amatéry slušný výkon. Počkejte v prosinci, to bude palba!

Karel Mrkvička: Hraju a pak zase hraju. Bydlím sice na Spořilově, ale v Běchovicích jsem spolu se synem spolumajitelem restaurace a provozuju tam hudební klub. Mám zahradu a taky ročního vnoučka. Napadá mě, že se vážně nenudím.

Antonín Kny: Já nemám chalupu, nemám hospodu a divadlo nehraju. Bydlím v Dejvicích. Mám ženu a dceru. A náplní mého života je vážně muzika. Dodělal jsem tuhle čtyřdesku a byl jsem psychicky i fyzicky tak vyčerpaný, že jsem si říkal, že je to konečná, že už mi zvoní hrana. Jenže jedu dál, k tomu mám doma to malé studio. A těším se na příští rok na narozky Fešáků. To bude další palba!

Čtěte také: Sedmdesátník Tomáš Linka touží po Austrálii