Nové divadlo není underground

Je docela smutné, že projekty na poli nového divadla mají velký úspěch v zahraničí, řada z nich dostává ocenění na mezinárodních přehlídkách. Ale u nás vůči nim bohužel stále panují předsudky. Podpora živé kultury u nás formou dotací se rok od roku snižuje, takže není dostatek prostředků na to, abychom úspěšné hry reprízovaly. Stává se nám, že dobří umělci odcházejí do zahraničí, protože tam mají mnohem lepší podmínky. Nejvýrazněji pozorovatelné je to v tanci. A protože životnost tanečníka v profesním životě je velmi krátká, nelze se divit, že pak odcházejí.

Je to tak špatně honorovaná profese?

Bohužel. Obecně se říká, že nejhůř placená profese ve střední Evropě je profese tanečníka. Ale na druhou stranu, skoro všude kolem je to pořád lepší než u nás. Teď jsem se například setkala s vynikající slovenskou tanečnicí a choreografkou Evou Klimáčkovou, která už delší dobu působí ve Francii.

Popisovala mi, že tam existuje program, v rámci kterého můžete dostat status umělce. Díky němu od státu můžete získat sociální podporu, díky čemuž nejste nuceni chrlit neustále nové a nové projekty. Pro umělce je velmi důležité, aby měl prostor také pro určitý výzkum, soustředění na práci bez nutnosti okamžitého výsledku.

U nás je zvykem, že když už někoho podpoříte, musí to být na nový projekt. To je sice správné, ale nikdo už neřeší reprízovné nebo udržitelnost projektu. Uděluje se pár stipendií, ale ve velmi zanedbatelné míře. Pro umělce je přitom velmi důležitá i právě ta cesta, která ho k jeho dílům vede.

Francie má nicméně obecně velmi propracovaný sociální systém. Dokážete si v českém prostředí představit, co by si lidé o těchto umělcích říkali?

U nás to funguje většinou tak, že když vypíchnete jedno povolání nebo obor, přijde někdo jiný, který se ozve a řekne: Když dostali oni, proč ne my?! Panuje tu docela velká řevnivost i mimo kulturní sektor.

A když vám někdo bude oponovat například se slovy: Jsem architekt a taky dostávám zaplaceno jen za to, co realizuji, nikoli za to, že přemýšlím, co by se dalo udělat…

Taková argumentace v tvůrčím odvětví nemá smysl. Myslím si, že jde o dost nesrovnatelné oblasti a že pro umělce je obzvláště důležitý vývoj, je důležité podporovat i proces tvorby. Za sebe mám zkušenosti s různými genderovými nebo sociálními projekty, které zabraly dva až tři roky. Přičemž první rok chodíte po archivech, sbíráte data, provádíte výzkumy… A teprve z těchto načerpaných věcí vybíráte ty nejzajímavější, sestavujete koncept, realizační tým… A až na konci je performance. V jednom roce to kolikrát jednoduše nejde.

Další problém je, že žádosti o granty musíme podat na podzim, ale výsledek se dozvíme až příští rok na jaře. Což je příklad i aktuální Malé inventury. Až ex post se dozvíme, kolik jsme na ní vlastně dostali prostředků.

A asi to má pak za následek i určitou nerovnováhu kulturní nabídky, kdy se akce přetahují o návštěvníky hlavně v létě a na podzim…

Je to tak. Minulý rok jsem dělala projekt s Vojtou Švejdou a museli jsme ho odložit, protože jsme měli premiéru naplánovanou na červen, ale peníze přišly až v dubnu a už jsme tak nemohli vše poplatit.

Jak tedy splácíte faktury, které musíte řešit už před festivalem?

V minulosti jsem to dělala tak, že jsem si půjčila peníze, a teprve až přijdou granty, je pak vracela. Ale jak se dotace neustále snižují, zjistila jsem, že to není dlouhodobě možné. Každý z nás má nějaké trable, potřebuje platit nájem, nějak vyžít… A nemůže si donekonečna pořád půjčovat s tím, že: Vrátím, peníze za půl roku budou. K tomu si přestavte každodenní praktické záležitosti, které umělecké skupiny musejí řešit. Například, potřebují mít někde sklad. A ten musíte platit každý měsíc. Nutím tak naše společné známé, zda by mohli vše zařídit co nejlevněji, prakticky tak, aby to sotva pokrylo výrobní náklady. Schovávám účtenky, ač vím, že peníze za ně nikdy nedostanu… Představa, že se u tohoto někdo napakuje, je velmi lichá.

Jak se tedy Nová síť umělcům v jejich nelehké situaci u nás snaží pomáhat?

Základních pilířů je několik: podpora umělců, zajištění minimálních honorářů za odehrané představení a podpora udržitelnosti projektu. Což je také pro umělce velmi důležité. Premiérou přece projekt nekončí. Také podporujeme regionální partnery, ať už je to tým lidí, kteří dělají malý festival na zelené louce nebo lidi, kteří mají vlastní prostředí a divadlo. Je přece důležité ukázat lidem i v regionech, že existuje také jiná kultura, než která je prezentovaná jako oficiální.

Věnujete se novému divadlu, jak byste čtenářům tento termín přiblížila?

Termín nové divadlo u nás zavedl Jeník Burian a jeho užívání prosadila naše supervizorka Šárka Havlíčková, protože narážela na problém, že nikdo dost dobře nevěděl, co všechno tato oblast obnáší. Že to není jen tanec nebo pantomima. Nové divadlo znamená projekty, které mají přesahy. Do vizuálního, vokálního či jiného rozměru. Multimédia, nový cirkus, to všechno patří do nového divadla. Byť to, co je u nás „nové“, je na západ od našich hranic úplně běžné, je to divadlo, na které chodí babičky i děti, zkrátka celé rodiny, jde o současné formy umění a nikdo se jim moc nepodivuje jako nad nějakou alternativou.

V Nové síti jste pod supervizorkou Šárkou Havlíčkovou čtyři ženy. Stíháte to všechno?

Bylo hůř, až donedávna jsme byly jen dvě. Ale protože jsme vymyslely projekt DNA Development of New Art na který nám přispěla i Evropská unie, mohly jsme přibrat dvě spolupracovnice. Přesto, práce je tolik, že aby to bylo trochu úměrné, potřebovali bychom ještě aspoň dva lidi. Sama jsem měla tedy vedle PR na starosti produkci galavečera, řešili jsme velmi praktické záležitosti jako nákupy a shánění rekvizit. Tahle produkční práce vás někdy postaví před velmi kuriózně znějící úkoly. Do jednoho představení v Hradci Králové jsme například sháněli rybičky, protože scénografka měla jasnou koncepci, že rybička musí mít ocásek od pusinky vzdálený 21 centimetrů a ani o kousek méně (směje se).

Co všechno pro vás, jakožto produkční, obnášela příprava úterního slavnostního galavečera, v rámci kterého jste se ohlédli za tím nejlepším za posledních deset let v českém novém divadle?

Udělali jsme rešerši, kdo všechno se za posledních devět ročníků podílel na Malé inventuře, a zjistili jsme, že jen co se týče umělců, vystoupilo jich na našem festivalu 747 a 68 uměleckých skupin. A to nepočítáme realizační týmy a techniky. Museli jsme tedy sestavit databázi všech těchto lidí, sehnat kontakty a všechny pozvat. Přičemž nám bylo hned jasné, že La Fabriku naplníme po okraj. Ale bylo moc příjemné, že umělci u nás i v zahraničí měli o akci moc velký zájem, cítili kolegiální nutnost se jí zúčastnit. Zaplnili bychom snad i Malou sportovní halu (směje se). Dál jsme samozřejmě museli zajistit atraktivní program, projekce, měli jsme tým, který natáčel zvláštní videa. Oslovili jsme Institut světelného designu, který připravoval světelný i prostorový design jeviště…

Zmínila jste, že někteří umělci mají požadavky typu rybičky, která nesmí být ani o centimetr delší. Na co jaké podobné kuriozity jste letos narazili?

Například jsme sháněli psa, který by byl schopen na přivolání přinést moderátorce bičík a zase z jednoho bodu do druhého pokojně odejít (směje se).

Jak takového psa sháníte? Ptáte se po kamarádech, jestli neví o nějakém vycvičeném psovi, který by neměl problém plnit rozkazy cizích?

Je to tak, nejdříve jsem se ptala po známých. Musím říct, že s příchodem Facebooku se moje produkční práce hodně zjednodušila. Vyvěsím zprávu „Hledám psa“ a buď mě to navede na konkrétního člověka, nebo mi někdo poradí.

Kde jste ho sehnala?

Zrovna v tomto případě mě sociální sítě zklamaly a došla jsem k závěru, že nejlepší bude hledat podobného psa opět v naší branži. Takže jsem oslovila Jakuba Vedrala, ředitele festivalu Za dveřmi, a ten zrovna takového psa měl.

Takže to nakonec vždy nějak zvládnete, ať už jde o psa, rybičky…

Nebo kuřátka (směje se). Měli jsme v rámci scénografie sehnat desítku, která bude reagovat na práci osvětlovače, držet se v pohybujícím se kuželu světla. Ale protože kuřátka se vždycky rozprchnou, musela být stará nejvíce tři dny. S Miroslavem Bambuškem jsme zase měli v Bubenči v pronájmu prostor za čističkou odpadních vod, klub Rarach, v kterém jsme dělali inscenaci Jiřího Pokorného Do Židů! Dostali jsme se k trojhale, kterou jsme museli z gruntu upravit, aby se v ní vůbec dalo nějaké divadlo uskutečnit. Je to tedy řada barvitých, kreativních projektů a bylo by moc škoda, kdybychom je dále nemohli realizovat „jen“ proto, že živé umění u nás má tak malou finanční podporu.