Nešťastnice nechala zavraždit starého manžela
Hradčany - /TAJEMNÉ TOULKY PRAHOU/ Žena skončila na popravišti, ačkoli byla šílená. Císařovna svého podpisu do smrti litovala.
Redakce
Diskutovat (0) 28.8.2010 18:22
Pražský hrad je ze severu opevněn zdí, kterou posilují tři věže: Daliborka, Mihulka a mezi nimi štíhlá, kruhová Bílá věž. Původně se nazývala Novou věží, nebo také Věží dlužníků. Po požáru, který v roce 1541 vypukl na Malostranském náměstí a zachvátil i hrad, převzala název od Bílé věže nad západní branou na třetím nádvoří, ve které bylo státní vězení. To bylo přestěhováno do dnešní Bílé věže, která se tak na dvě století stala dočasným, ale často i posledním obydlím několika set osob.
Osmadvacátý pán
Nejznámějšími vězni Bílé věže, bylo 27 vůdců povstání českých stavů, popravených na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Mělo jich být o jednoho více, ale na osmadvacátého se obvykle už zapomíná. Byl jím JUDr. Martin Fruwein, právník a prokurátor Starého Města pražského, který pro stavovskou vládu vyhotovil nejdůležitější dokumenty. Byl zatčen, uvězněn v Bílé věži a nelidsky mučen. Při výslechu 7. června 1621 využil chvilky nepozornosti svých strážců, vyběhl do podkroví věže a vrhl se dolů, do Jeleního příkopu. Na místě se zabil, a tak se alespoň zachránil před potupnou popravou.
Stará zvěst také vypráví
o krásné mladé ženě, která se proti své vůli musela provdat za starého a haštěřivého muže, který byl navíc známý jako držgrešle. Těžce nesla svůj trpký úděl a po čase našla útěchu v náručí švarného myslivce. Oba mladí lidé se milovali a chtěli se vzít, ale co se starým, protivným dědkem? Žena se dlouho bránila pokušení zbavit se nesnesitelného manžela, až míra její trpělivosti přetekla a najala si vraha. Ten manžela poslal na onen svět.
Ale, jak se říká, když vchází víno, odchází tajemství. Nájemný vrah se krátce po činu opil a v hospodě se pochlubil dobře zaplacenou objednávkou. Žena byla zatčena, a protože se přiznala, byla vsazena do Bílé věže. Když se pak dověděla, že její milenec se jí zřekl, aby zachránil svou kůži, přišla o rozum a na smrt čekala jako na vysvobození.
Rozsudek smrti byl jako obyčejně zaslán císařovně k podpisu. Ta si ve spěchu nepovšimla drobné poznámky, že odsouzená zešílela a verdikt soudu potvrdila. Kdyby se tak nestalo, ženu zbavenou rozumu nesměli popravit, ale čekal ji doživotní žalář, protože šílení lidé nesměli být trestáni na hrdle. Nešťastnou ženu tak popravili.
Ořech na památku
O svém přehmatu se císařovna dověděla krátce po vykonání exekuce a velice litovala. Vyprávělo se, že ve velké lítosti se rozhodla, že z důvodu vyloučení jakéhokoli omylu do konce svého panování už nepodepíše jediný rozsudek smrti. Slib sice dodržela, ale netrvalo dlouho a podobné rozsudky za ni podepisoval zmocněný úředník. Aby se na tento smutný příběh nezapomnělo, purkrabí prý nechal na místě nešťastné popravy zasadit vlašský ořech, který byl odstraněn, až když pro vysoké stáří hrozil zřícením.
Podle jiné verze této pověsti nešťastná žena prý od císařovny skutečně obdržela milost a v Bílé věži zemřela jako stařena ve věku osmdesáti let. Aby ve vězení měla i svého miláčka, jeho věrnou podobu prý na stěnu cely vykreslila ohořelým dřevem a jeho srdce vymalovala vlastní krví.
JAROSLAV WIMMER
-7°C
-4°C
