Nekonečné seriály nás nelákají, shodují se herci Andrea Buršová a Tomáš Červinek

Na Smíchově si oba zahrají hned v první letošní novince inscenaci Dům bez boha v režii Petra Štindla.

Kdy jste poprvé slyšeli o Švandově divadle?

Buršová: Přesně nevím, ale více jsem ho začala vnímat, když sem před třemi lety odešla z Divadla Husa na Provázku moje kamarádka a kolegyně Martina Krátká. Občas jsem pak za ní přijela do Prahy a navštívila vždy také Švandovo divadlo.

Červinek: Bylo to v době studia Brněnské konzervatoře, kde člověk získá docela slušný přehled o českých divadlech. První inscenaci, kterou jsem ve Švandově divadle viděl, byli minulou sezonu Idioti. Teď, když bydlím v Praze, bych rád zhlédl všechna představení. Zatím se mi asi nejvíc líbil Hamlet.

Jaká byla dosud největší role, kterou jste si zahráli?

Buršová: Pravděpodobně Nastasja Filipovna v Idiotovi a také Markétka v představení Mistr a Markétka. Obě inscenace se hrály v Divadle Husa na provázku, Kníže Myškin je idiot je stále na repertoáru divadla.

Červinek: Z těch mála hlavních rolí, které jsem zatím hrál, to byl ještě při studiu JAMU Don Juan v režii Lukáše Kopeckého.

Jak jste se dostali do angažmá ve Švandově divadle?

Buršová: V dubnu a v květnu jsem tady zkoušela inscenaci Proměna v režii Doda Gombára. V tu dobu jsem ukončovala své angažmá v Divadle Husa na Provázku a poptávala se po možnostech hostování v pražských i brněnských divadlech. Po dalším stálém angažmá jsem ale netoužila, na JAMU v Brně totiž ještě dokončuji doktorandskou práci. Ve Švandově divadle mi však nabídli takové podmínky, abych v průběhu roku mohla doktorát dokončit, a přitom tu byla v angažmá. Dokonce mi na nějaký čas umožnili bydlet v divadelním bytě.

Červinek: Po škole jsem nastoupil do angažmá v Městském divadle Zlín, kde Dodo Gombár ke konci sezony režíroval Žítkovské bohyně. Při té příležitosti se byl podívat na několik představení, která se v té době ve Zlíně hrála, a kde si mě asi všiml. Po krátké době mě pozval do Prahy a nabídl mi práci ve Švandově divadle.

Máte umělecké kořeny v rodině?

Buršová: Mám komediálně nadanou babičku. Je největší vypravěčka celé rodiny, a jestli mám nějakou špetku talentu, pak určitě po ní.

Červinek: Jeden můj děda byl ochotník, tím to s divadlem v naší rodině končí. Druhý děda hrál ale na tubu a praděda byl pro změnu skladatel. Takže mám spíš hudební kořeny. Rodiče mě přesto v přesvědčení jít na herectví podporovali, a předpokládám, že by mi nerozmlouvali ani kdybych chtěl hrát profesionálně třeba curling.

Chtěli jste být vždy profesionálními herci?

Buršová: Na základní škole i na gymnáziu jsem toužila stát se veterinářkou. Zlomilo se to ve druháku, když jsem přišla do studentského hereckého souboru. Vzpomínám si, jak jsem se v průběhu studií chtěla podívat do Národního divadla. Podařilo se mi to v osmnácti, tehdy jsem k narozeninám dostala vstupenky na Maryšu v Pitínského režii. Obrovsky na mě zapůsobilo celé představení i samotný historický prostor divadla. Ještě teď si vybavuji ten slavnostní pocit, když jsem procházela okolo bust mých oblíbených herců.

Červinek: Od šesté třídy na základce jsem hrál v dětském souboru Pískle, který vedla paní Zdeňka Krossosková. Když jsem se rozhodoval, kam jít na střední školu, na prvním místě byla konzervatoř, ačkoli jsem si jako záchranu podal přihlášku také na různé učňáky. Po tom, co jsem se dostal do Brna, jsem dostal možnost chodit na nejrůznější divadelní akce, včetně festivalu Encounter, který pořádá JAMU, a na který se sjíždí studenti vysokých divadelních škol z celého světa. Dodnes nemůžu zapomenout, jak jsem v patnácti letech s údivem sledoval představení polských a ruských studentů. Tehdy jsem si řekl, že přesně takhle bych to chtěl někdy umět.

Jaké byly vaše první dojmy po přechodu z Moravy do Prahy?

Červinek: V Praze žiji měsíc a půl, zatím mám stále období prvních dojmů. Je fakt, že ze zlínského divadla jsem odešel ve chvíli, kdy mi tam začalo být dobře a kdy jsem se konečně začal sžívat s kolektivem. První postřehy jsou takové, že je v Praze hrozně moc lidí, kteří pořád někam spěchají a na nic nemají čas. Asi bude trvat nějakou chvíli, než si zvyknu. Na druhou stranu, jelikož pocházím z moravského Kyjova, byl bych nerad, kdyby se ze mě stal typický Pražák. Rád bych tady tomu úplně nepodlehl. Zatím jsem si tu vytvořil příjemný trojúhelník byt divadlo obchod, takže když nechci, nikam dál do města nemusím.

Buršová: Kvůli postgraduálnímu studiu stále ještě trávím dost času v Brně, takže je ten můj přechod takový pozvolný. Narodila jsem se na Mělnicku, maminka pochází z Čech, táta z jižní Moravy a vyrostla jsem na severní Moravě. Českomoravská krev se ve mně mísí a nemám problém s žitím kdekoli v České republice, a možná i za hranicemi, kdyby k tomu došlo.

Bylo těžké zanechat ve Zlíně a v Brně přátele a rodiny?

Buršová: Spousta mých kamarádů v nedávné době odešla z Brna do Prahy. Tím, že v Brně pořád ještě trávím dost času, zatím žádný stesk nepociťuji.

Červinek: Už v Brně jsem byl pryč od rodiny, to samé pak i ve Zlíně. Do Prahy je to oproti Zlínu rozdíl 2 hodiny cesty, takže toho sice nacestuju o něco víc, ale domů to mám pořád jen pár hodin cesty.

Co si v metropoli užíváte, co se vám tady líbí?

Červinek: Kdykoli jsem v minulosti zavítal do Prahy, musel jsem se projít po Karlově mostě. Za tu dobu, co tady žiji, jsem ho navštívil asi desetkrát a stále mě to baví. Krásný výhled na Vltavu a na Hradčany mě jen tak neomrzí.

Buršová: Pořád je tady co k vidění a k navštěvování. Mimo jiné zajímavé divadelní scény jako třeba Studio Hrdinů.

Jak vás jako nováčky přijal kolektiv Švandova divadla?

Buršová: Přivítali nás moc pěkně.

Červinek: Všichni jsou tady na nás moc příjemní. Navíc Andrejka a Martina Krátká náš ročník na JAMU učily jako doktorandky, takže se už nějakou dobu známe.

Oba dva jste hned na začátku září naskočili do zkoušek nové inscenace v režii Petra Štindla Dům bez Boha. Premiéru bude mít v listopadu a Tomáš v ní navíc představuje hlavní roli. Byl to rychlý skok?

Červinek: Je fakt, že jsem si ještě chvíli poté, co mi režisér Petr Štindl oznámil, že budu hrát hlavní roli, myslel, že si dělá legraci. To pravé zděšení ale přišlo po první čtené zkoušce, když jsem došel domů a začal si představovat, jak těžké to asi bude.

Buršová: U mě ten skok tak rychlý není, díky působení v představení Proměna jsem už měla možnost trošku se se souborem sžít. Jsem ráda, že zkoušíme spolu s Tomem hned v první věci nové sezony.

Andreo, vás nyní mohou diváci vídat také v televizním seriálu Život a doba soudce A.K. Tomáši, máte už také nějaké zkušenosti před kamerou?

Červinek: Prošvihl jsem období, kdy se na školách točily studentské filmy, takže skoro žádné zkušenosti nemám a zatím je ani nevyhledávám. Mám pocit, že na to, abych mohl do filmu, se mám ještě hodně co učit.

A kdyby nějaká nabídka přišla? Přijali byste například roli v nějakém nekonečném seriálu?

Červinek: Těžko říct, záleží, o co konkrétně by šlo. Obecně ale můžu říct, že mě role v nekonečném seriálu příliš nelákají. Nemyslím si, že by natáčení v takovém časovém presu bylo něco pro mě.

Buršová: Nekonečný seriál ne. Vím, že se říká, nikdy neříkej nikdy, ale v zásadě s tímto typem natáčení taky nesouhlasím. Do budoucna bych se ráda vydala spíš hudebním směrem. K natáčení vůbec přistupuji tak, že buď bude, nebo nebude.

Natočila jste už i vlastní desku. Berete hudbu jako vaší druhou profesi, nebo jako koníček?

Buršová: Jako velkou lásku. Hned po škole jsem se seznámila se Zdeňkem Králem, hudebním skladatelem a klavíristou, se kterým dodnes spolupracuji, a se kterým jsem v roce 2012 vydala desku Nůž na ticho. Je na ní 22 šansonově laděných zhudebněných básní a textů. Patří k nám také čtveřice muzikantů, smyčcový kvartet Indigo Quartet a společně občas koncertujeme, mimo jiné například v Divadle Husa na Provázku. Nyní se rozhlížíme po různých koncertních prostorách také v Praze.

Červinek: Já hudbou spíš jen tak odpočívám. Nejlíp se odreaguji u klavíru, profesionální ambice nemám.