Muzikant Jan Homola: Dvacet let s Wohnouty mi přijde jako chvilka

Jak se těšíte na všechny oslavy kulatého výročí Wohnoutů?

Mám velký respekt z podobných hraní, protože to je zodpovědnost. Když si člověk jede jen tak zahrát, většinou hraje dobře, protože není nervózní. Jsem velký nervák, takže mám strach, že něco nebude fungovat. Když se to pak rozjede, tak si to začnu užívat.

Budete pokračovat v turné?

Na podzim chceme jet stejné turné jako na jaře, měli jsme asi dvouhodinový playlist, což je asi náš nejdelší, co jsme kdy měli. Pak bychom chtěli jet znovu akustické turné, protože nás bavilo. Nemuseli jsme nic skládat, ale udělali jsme novou aranž.

Když má písnička jinou aranž než na cédéčku, to posluchače baví, ne?

To je fakt. Některé kapely si místo elektrických kytar vezmou akustické. Ale úplně se nabízí přeměnit rockovou písničku ve swingovou. Pořád je to ona, ale jiná. Hráli jsme už v divadle pro lidi, kteří seděli, takže to byla změna, ale bavilo nás to.

Jakou písničku máte od Wohnoutů nejradši?

Papoušku vstávej, protože má úplně netradiční formu a nedá se moc hrát na koncertech. Většina písniček má standardní beatlesový model. Je sloka, refrén, sloka, refrén, pak se něco stane jiného a zase refrén.

Jako hosta na Vyžlovce jste si pozvali Evu Pilarovou kvůli přezdívce jedné vaší písničky. Věděla o tom?

Vzniklo to tak, že Eva Pilarová kdysi zpívala Montiho čardáš a my jsme na ni udělali parodii a netušili jsme, jak by se to k ní mohlo dostat. Pak jsme si říkali, že jí to pošleme a uvidíme, jak na to zareaguje, jestli si s námi nebude chtít zazpívat. Poprvé to 
s námi zpívala v Praze v Retru akusticky. Říkali jsme si, že jí to sedne.

A jak bude v sobotu vypadat její hostování?

Tenkrát jsme hráli dvě písničky, jednu naší a druhá byla Oliver Twist. Pak jsme jí oslovili, jestli by s námi nejela na letní festivaly. Aby tam nezpívala jenom dvě písničky, tak jsme přidali ještě Montiho čardáš. Je to jeden z jejích největších hitů.

Jak se s ní vystupuje, když je z jiného okruhu posluchačů?

Je to velká profesionálka. Za prvé má trému, což svědčí o tom, že jí na tom záleží. Všude je vždycky včas, třeba deset minut předem, což se nedá říct o všech muzikantech. A tím, že vystupuje padesát let na pódiu a má trému, jí patří velký respekt. Je dost těžké hrát její písničky, protože jsou jinak aranžované. Většinou je hrají bigbandy, kde jsou dechy a klavír. To my máme v bigbeatových nástrojích těžší. Báli jsme se, že se lekne hluku na pódiu, ale úplně 
v pohodě.

Vzpomínáte si na něco za těch dvacet let, co se vám nikdy nevymaže z paměti?

Vůbec mi nepřijde, že už je to dvacet let. Když si to proberu pamětí nazpátek, přijde mi to jako chvilka. Měli jsme dvě krizová místa, kdy jsme to chtěli rozpustit. Poprvé to bylo po asi pěti letech existence. Kromě kamarádů jsme nikoho nezajímali, jakmile jsme dojeli za Prahu, nikdo nepřišel. Pak jsme měli vyhoření kolem desky, která se jmenuje Karton veverek. Byla to zvláštní situace.

Na stránkách máte uvedeno, že Wohnouti jsou kapela, ze které se nedá odejít. Je to pravda?

Myslím si, že každý z nás si je vědom toho, že nemůže vynechat muziku. Všechny nás baví hrát na nástroje a je to krásný způsob života. Jezdíme po Čechách, na letních festivalech se vykoupeme u rybníka a je to takový věčný čundr.

Jak se to dá skloubit s rodinou?

Ptá se mě na to hodně lidí, ale já vždycky odpovídám, že muzikant je dva dny v týdnu pryč, kdežto člověk, který pracuje, je pět dní pryč. S rodinou se vidím víc, než když bych byl zaměstnaný. Pracuju doma, ale čas na rodinu mám.

S bratrem Matějem jste kapelu založil, setkáváte se často, jak jsou tím poznamenané vaše vztahy? Jste spíš sourozenci, kolegové, přátelé?

Bratr o našich dvaceti letech napsal knihu. Zmiňuje tam jeden moment, kdy jsme se jako malí neměli rádi. Byla tam nevraživost a konkurence. Skamarádili jsme se, až když jsme začali kouřit. Mně bylo dvanáct nebo třináct a on byl o tři roky starší. Od té doby to všechno klapalo, chodili jsme do stejné party, jezdili jsme spolu na skejtu. Přirozeně to někde zavrže, to je normální a po dvaceti letech je těžké se vyhnout ponorce. I té bratrské. Ale jinak nic zásadního.

To museli být rodiče překvapení, že trávíte čas spolu?

Ano, to, že jezdíme stejnou dobu na skejtu, nás spojilo. Když jsme byli malí, neměli jsme peníze, takže jsme měli jenom jeden a o ten jsme se dělili. To, že budeme mít kapelu, nás nenapadlo. Oba jsme hráli na kytaru, což přirozeně vyústilo v to, že jsme zůstali v jedné kapele.

Na které kytary hrajete?

Hraju na elektrickou a taky na akustickou, ale to jsou skladby, které by Wohnoutí fanoušek neskousl. Ale hrozně mě to baví a je to pro mě takové vyčištění. Na Wohnoutech lidé skáčou a tohle je zase na poslouchání. Akustická kytara jinak zní, a když někdo přišel ze zvědavosti, tak se pak divil, že je to úplně něco jiného.

Když vyšla v roce 2013 vaše deska Čarovánky, říkal jste, že nevíte, jestli si to najde fanoušky. Jak to dopadlo?

Když dělám Wohnouty, mám zodpovědnost, protože to poslouchá hodně lidí. Když jsem připravoval Čarovánky, neohlížel jsem se na to, jestli to někoho bude bavit. Je to už asi třetí deska a nebyla tak úspěšná, ale přesto mě to bavilo. Naplňoval mě ten proces nahrávání.

Plánujete ještě něco podobného?

Chci. Jsem smířený s tím, že to nemá velký efekt, ale nechci to tomu podřizovat. Je to prostě zábava.

Sám jste muž mnoha profesí, za co se hlavně považujete?

Jsem grafik. Byl bych jím, kdyby mi to nevzala muzika. Vystudoval jsem loutku, ale chtěl jsem dělat grafiku a s muzikou jsem neměl žádné plány. Grafiku ale dělám pořád, i když nemusím dělat katalogy na šampóny. Věnuju se věcem, které mě baví, nemusím
to dělat z existenčních důvodů.

Na čem teď pracujete?

Dělám přebal cédéčka kamarádovi. Je to taková výměna, protože on mi zase pomůže udělat něco na domě.

Není to přežitek dělat obal na cédéčko?

Je, ale kdyby po mě chtěl, ať udělám i internetovou podobu, tak ji taky vytvořím. Sice jsem člověk, kterého baví vývoj internetu, mp3 a další, ale nemohu se zbavit pocitu, že knížka je fyzická. Je to hezké a stejný staromódní pocit mám 
z cédéčka. Když mi ho někdo dá, vezmu si ho do auta a někde si ho pustím. Když ale někomu řeknu, kde si ho má stáhnout, zapomene na to nebo ztratí mezi dalšími stáhnutými materiály.

Aktuálně jste pustil do světa pohádku Pes a pán. Proč?

Protože jsem studoval loutku, chtěl jsem dělat animaci, ale v té době počítače ještě nebyly tak dobré. Teď animace mohu dělat doma a je to už několikátý můj počin. Ale je to můj koníček a dělám to pro radost, protože mě baví ten proces.

Proč jste se rozhodl produkovat ji jako klip?

Říkal jsem si, že chci udělat něco kratšího, protože je to časově náročná práce. Čtyři minuty mi zabraly asi tři týdny práce. Pes mě napadl kvůli tomu, že je to písnička z Čarovánek. Poslední klip pro Wohnouty jsem dělal asi půl roku, a to měl taky čtyři minuty. Říkal jsem si, že něco tak náročného už nebudu dělat. Většinou to dělá více lidí, někdo dělá prostředí, animuje, stříhá. Bylo to ve 3D a na tom jsem nechal oči.

Čtěte také: O tom, jak chlapi milují country. Z jejich slov ta láska přímo čiší