Hlavní tvůrčí postavou téhle trojice, která se dala dohromady v polovině 90. let během školní docházky v anglickém městečku Teignmouth, jež je velké asi jako naše Poděbrady, je Matthew Bellamy. Drobný muž, který si libuje ve vysokých hlasových polohách, antiutopické literatuře a teoriích, jako je třeba ta od Zecharii Sitchina, podle níž lidstvo vzešlo z dosud neobjevené mimozemské rasy.

Čtěte také: Koncert popstar Jennifer Lopez: Dvě hodiny plné zábavy!

Zprvu zakřiknutý lídr, který ale od první desky Showbiz, již s Muse vydal, už když mu bylo 21, až k současné šesté řadové nahrávce The 2nd Law, nabral - vzhledem ke svému muzikantskému talentu oprávněné - sebevědomí a dnes už je skoro dokonalým prototypem frontmana rockové kapely s ambicemi, vedle níž i Queen - léta řadou hudebních kritiků peskovaní za přílišnou nabubřelost - působí jako minimalisté.

Tak to fungovalo i ve čtvrtek večer v Praze. Od nástupu na scénu mají Muse show dokonale promyšlenou. Začínají v ústraní, schovaní mimo tok hlavních událostí. Ostrá světla, záběry z televizních zpráv na projekčních stěnách a dubstepové intro v podobě nové skladby Unsustainable sice jasně dávají tušit, že to bude velké, ale kapela hraje jakoby sama pro sebe, Bellamy a basák Christopher Wolstenholme jsou zády k publiku, v kroužku s bubeníkem Dominicem Howardem. Ovšem jen se dostaneme k další písni, Supremacy, opět z nejnovější desky, která ostatně tvoří osu celého aktuálního turné, kapela jde lidem vstříc.

Kdepak plagiát, umění!

V další novince Panic Station se můžete dohadovat, jestli slyšíte Another One Bites the Dust od Queen, Radiohead nebo Prince. Pravdu budou mít všichni, ale zároveň to skoro nikdo nebude řešit, protože Muse plují po inspiracích a žánrech s takovým přehledem, že v jejich případě nejde o plagiát, ale umění.

Nové skladby v Praze fungují, byť nejvíc je publikum ve varu samozřejmě u těch, které zná delší čas: Starlight, Supermassive Black Hole nebo Plug in Baby. Nutno říct, že všechny tři také patří k tomu nejlepšímu, co kapela vyprodukovala. Klávesová linka ze Starlight a riff z Plug in Baby jsou přímo učebnicovými příklady, jak se dělal hit v první dekádě nového milénia.
A o nic nezaostává ani další z klasik, které Muse hrají: progresivně metalová Stockholm Syndrome z desky Absolution (2003). Při ní se na kapelu navíc od stropu snáší symbolická klec, pyramida z televizních stěn, která trojici uvězní uprostřed pódia, tak že divák sice slyší hudbu, ale členy kapely ztratí z dohledu. A zase vám to něco připomíná. Tentokrát jako by se Muse inspirovali na koncertech Pink Floyd nebo později Rogera Waterse (mimochodem, příští rok přijede Waters opět i do Prahy), které při turné ke slavné desce The Wall od publika oddělila zeď.

Není to vše jen na efekt?

Téměř dvouhodinovou show, při níž hlavně Bellamy prokazuje technickou preciznost jak při zpěvu, tak při hře na kytaru a klavír (ale potěší i pěvecký projev basáka Wolstenholmeho při skladbě Save Me), uzavírá nedávná olympijská hymna, pochod nazvaný Survival. Skladba, ve které Bellamy tak naléhavě zpívá o tom, že budeme bojovat a bojovat a vyhrajeme a publikum v euforii zvedá pravici jako v Triumfu vůle, až zapochybuji, jestli to všechno není jen na efekt. A je to také jediný problém, který jsem s Muse při jejich pražském koncertu měl.

V precizní propracovanosti a až strojové profesionalitě kapela nabídla všechny polohy, kromě punku. Shodou okolností, den předtím v Praze hrála jiná britská parta, The Cribs. O level horší hudebníci, jejichž živelnost a nepředvídatelnost byla ale nakažlivě euforická. Nemluvě o tom, co v létě (blíží se konec roku a o hledání toho, co bylo nej, beztak nebude nouze) na Slavii předváděl Bruce Springsteen. Muse neměli ani emocionální hloubku, do níž na jaře nechali nahlédnout vyprodaný Lucerna Music Bar francouzští M83. Kdybych se měl shodou okolností rozhodnout, zda jít znovu na Muse, nebo na Francouze, byl by to výběr mezi sňatkem z rozumu a z lásky. Ale přestože tohle rozhodování by bylo snadnou volbou, Muse předvedli show, která docela klidně snese označení koncert roku. Jen trocha spontánnosti a čehokoli nenaprogramovaného tomu chyběla.