Role průvodce se opět chopil herec Miroslav Táborský. Tentokrát ovšem divákům nepředstaví památky zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO, jak tomu bylo v případě první řady projektu, ale ukáže jim ty, které jsou oficiálně za Českou republiku teprve k zápisu navrhované. Kromě už zmíněných se jedná o lázeňské město Luhačovice, Terezín a jeho nepokořené hradby, krajinu horníků – Krušné hory, „kolébku našich dějin" Velkou Moravu, dílo Josipa Plečnika (mezi Lublaní a Prahou), Český ráj, Velké Losiny (proslulé ruční papírnou), malebné město Slavonice, centrum českého rybníkářství Třeboň, Kladruby a jejich proslulé koně, Lázeňský trojúhelník (oblast s nejbohatším výskytem termálních a minerálních pramenů u nás) a Prahu coby klenotnici stavebních slohů.

První série byla úspěšná

„Při přípravě pokračování Národních klenotů jsem myslel hlavně na nebývale pozitivní reakce u první série. Potěšilo mě, kolika divákům udělalo radost zjištění, nebo možná lépe ujištění, že naše země má zcela výjimečnou historii i ve světovém měřítku a že na odkaz našich předků můžeme být všichni právem pyšní. Přináší to v této negativistické době do našich srdcí hrdost a radost. Anebo to jen vykouzlí úsměv na tváři," říká producent Vít Bělohradský.

Cílem tvůrcům je především to, aby se diváci prostřednictvím dokumentárního cyklu nenásilnou formou vzdělávali, potažmo si udělali výlet do míst, která je zaujala. „Sám jsem některá z nich navštívil až díky Národním klenotům," podotýká Miroslav Táborský.

Nejlepší dojem z navštívených lokalit?

A která ze šestnácti nově natočených lokalit na něj zapůsobila nejvíc? „Nevím, jestli bych měl dát přednost například Českému ráji nebo Ještědu před ostravskými doly, všechna ta místa pro mě byla velkým zážitkem. Stejně tak mě zaujalo i Krušnohoří, uranové doly, kde jsem se koupal v radonové vodě, vedle toho máte poetické Luhačovice nebo celý Lázeňský trojúhelník… Některá místa byla na zpracování obtížnější, protože jsou těžko uchopitelná, což byl případ Velké Moravy. Obdivoval jsem, jak se točí díl o něčem, co vlastně není téměř vidět a dá se vysledovat jen díky archeologickým objevům, náznakům, dohadům…," vypráví herec.
Režijně se na nových dílech Národních klenotů podíleli Otto Kallus a Jiří Diarmaid Novák, jeden díl natočil Roman Vašíček. Scénáře vznikly ve spolupráci s odborníky z Národního památkového ústavu, kreativní producentkou cyklu je Martina Šantavá. „Obsahová struktura vyprávění celého projektu zůstává stejná. Vizuálně si ale klade za cíl svůj potenciál ještě zvýšit," podotkla. Na zrodu pořadu se podílela celá řada sponzorů, díky nimž je tak na světě unikátní propagační materiál, který může podle slov producenta Bělohradského výrazně napomoci ke kýženému zápisu památek na Seznam světového dědictví UNESCO (mnohé o to usilují už několik dlouhých let).

„Jediná instituce, která nám neumožnila (v souvislosti s dílem o odkazu slovinského architekta Josipa Plečnika, pozn.) točit, byl Pražský hrad. On toho ale Plečnik naštěstí udělal v Praze mnohem víc. Mimochodem – na tom Hradě pracoval zadarmo," pravil Táborský. „Přitom hlavním cílem prezidenta Masaryka společně s Plečnikem bylo, aby otevřeli sídlo českých králů veřejnosti, aby se z něj stal národní symbol. Úpravy Pražského hradu v sobě zahrnovaly odkaz pro budoucí generace – totiž odkaz na myšlenky, na jakých náš stát vznikl, a na Masarykovy ideje. Tak tam jsme se nedostali," doplnil režisér Jiří Diarmaid Novák.