Prostřednictvím fotogalerie si připomeňte koncert Manic Street Preachers v pražské Lucerně před dvěma lety.

Funguje už od roku 1986. Začínala jako syrová glam-punková parta zjevně ovlivněná sedmdesátkovými kapelami typu The Clash, od nichž „nepodědila" jen hudební estetiku, ale i revolucionářské levicové názory. Musela se vyrovnat se záhadným zmizením jednoho z jejich zakládajících členů: kytarista Richey Edwards zmizel v únoru 1995 a nikdy nebyl objeven, po třinácti letech byl oficiálně prohlášen za mrtvého.

Zvukově ji to zřetelně ovlivnilo: na čtvrté a páté desce zněla popověji a lyričtěji. Rozhodně však nelze říct, že hůř: z těchto desek totiž zároveň pocházejí největší a dodnes populární hity A Design for Life nebo If You Tolerate This Your Children Will Be Next. I všeobecně neznámé, ale fanoušky zbožňované a ohromně silné skladby No Surface All Feeling či Ready for Drowning.

Manic Street Preachers pak vydali další alba. Překvapivě klavírní a posluchačsky vděčnou desku Lifeblood, zapamatovatelnými melodiemi našlapanou Send Away the Tigers, punkově starosvětskou Journal for Plague Lovers. Ať už však kulisy byly jakékoli, snad až na slabší Know Your Enemy z roku 2001 ale vždy platilo, že jde o nahrávky od začátku do konce plné melodických písní, které by mnohým jiným kapelám vydaly na několik výběrovek. Chytlavé písně, které fungují v jakémkoli aranžmá, Velšané sypou z rukávu.

A nejlepším důkazem je jejich loňská deska Rewind the Film. Oprostili se na ní od většiny efektů, chvílemi zněli jako folková kapela, jejíž členové si vzali do ruky španělku, sedli k táboráku a začali hrát: a třebaže jsou všechny věci nové, posluchači si s nimi od prvních tónů mají chuť zpívat. Jejich skladatelský potenciál se jednoduše nevyčerpal ani po jedenácti deskách.

Ostatně další, dvanáctou, nazvanou Futurology mají v plánu vydat už letos 7. července. Dvě písně z ní (titulní Futurology a Europa Geht Durch Mich) hrají i na aktuálním turné. Dojít tedy na ně má také dnes v Praze. Bude to symbolický bonus k dvacítce dalších kytarových pecek, kterým jakoby kapela včele s letos pětačtyřicítku slavícím zpěvákem Jamesem Deanem Bradfieldem chtěla říct: Ještě se od nás máte hodně na co těšit!

Manic Street Preachers naživo? Už ve středu 14. května od 20 hodin v Lucerně. Předskakuje asi nejlepší možný domácí muzikant: Michal Hrůza. To srovnání možná mnohé bude iritovat, ale Hrůza podobně jako Manics dokáže vzít do ruky kytaru a udělat hit na první dobrou.

Redaktor Deníku Ondřej Leinert hodnotil v říjnu 2013 zatím poslední desku Manic Street PreachersManic Street Preachers - Rewind The Film
Žánr: alternativní rock

Velšští kytaroví levičáci Manic Street Preachers patří k vzácným případům kapel, co jsou schopné sekat každý rok novou desku a přitom nikdy nevyrobit vyložený průšvih. Naopak, každá jejich nahrávka, snad jen s výjimkou slabší Know Your Enemy, představuje v rámci žánru slušnou, snadno zapamatovatelnou solitérní kolekci. Jakkoli jejich cesta od těžkých glam punkových buřičů přes autory tuze radio-friendly pop rockových písní má celkem logický vývoj.

Po poslední nahrávce, s instantně zapamatovatelnými refrény a mohutnou produkcí, se dalo čekat, že se na novince Rewind The Film zase přiblíží posluchači, který nedává šanci dvakrát. Ale houbelec! Kapela na to totiž po tříleté pauze šla úplně jinak a nahrála desku ve svém katalogu nebývale komorní. Skladby jako This Sullen Welsh Heart nebo 4 Lonely Roads by Bradfield a spol. by Velšani v dobrém slova smyslu mohli zahrát i u táboráku.

Až country polohu řady skladeb umocňují detaily, jako využití rurálních nástrojů typu lesního rohu. I v nejvýraznějších produkcích, jako je singl Show Me The Wonder, jsou před námi pozoruhodně utlumení Manics. Je to příjemná změna, kapela, která nikdy neměla problém napsat výrazné písně, ukazuje, že skuteční mazáci se obejdou i bez vší srandy okolo. A to, že se s tím nemažou, potvrzuje i skutečnost, že už oznámili na příští rok desku další, dvanáctou.

Hodnocení: 80 procent