Lucia Kašiarová: Tanec je pro Česko skvělý vývozní artikl

V sobotu 27. února večer se v místě nazývaném Alta obývák koná oslava roku od rozšíření scény o dvě haly, za které si na začátku týdne převzalo Studio Alta Cenu divadelní DNA. Fungování místa a stav moderního tance v Česku a v zahraničí přiblížila tanečnice a ředitelka scény Lucia Kašiarová.

Jak bude vypadat večerní oslava?

Budeme slavit nejenom rok od rozšíření o dva prostory, ale i celých osm let fungování studia. Vše zahájí představení Uhozené květinou a v podobném duchu bychom chtěli pokračovat i zbytek večera. Hra je o tom, že lidé mají tendenci všechno stále popisovat, nálepkovat, definovat a my se budeme naopak snažit to potlačit. Studio se stane nepopsaným listem, a lidé, kteří dorazí, ho budou moci popsat. Ze zanesených věcí si pak chceme vytvořit vizi, kterou se budeme dál ubírat. Jak případně proměnit prostor, kam směřovat. Každý návštěvník se do prostoru přímo otiskne.

Scéna nyní slaví osm let. Co vedlo k jejímu vzniku?

Pracovala jsem jako produkční v Divadle Ponec, kde jsem se střetávala s profesionálními tanečníky, kteří připravovali nové projekty. Často si stěžovali, že nemají dobré podmínky na zkoušení nových produkcí. Nebylo dost zkušeben, které by byly dostatečně velké pro taneční představení, která vyžadují hodně prostoru. Jednoho dne jsem se proto rozhodla, že to zkusím změnit a otevřela jsem zkušebnu. Byla v ulici Milady Horákové, kde nyní ústí tunel Blanka, takže už neexistuje. Po vystěhování jsem při hledání narazila na halu 30 tady v Holešovicích. Z ní se stala první zkušebna a tím se započal život Studia Alta.

Nyní je v ní divadlo. Proč došlo ke změně?

Tanečníci a soubory, kteří v ní zkoušeli, se ptali, proč z místa neuděláme divadlo, aby mohli v prostoru, ve kterém zkouší, i hrát. S ostatními zakladateli studia jsme si řekli, že to tedy zkusíme a krok nám vyšel. Postupně se ze zkušebny stával hrací prostor, ale tím pádem nám zase chyběla zkušebna. V momentě, kdy se uvolnila další hala po tiskárně, tak jsme v ní udělali druhou zkušebnu, v níž dnes sídlí i Dětské studio Altík. Střídají se v ní zkoušky dětí a profesionálních umělců.

Před rokem při divadelním festivalu Malá inventura se pak Studio Alta rozšířilo do dalších dvou hal, za což v pondělí dostalo Cenu divadelní DNA. Co vzniklo v prostorách, který nyní slaví první narozeniny?

V jedné z hal je další zkušebna, v té druhé jsme vytvořili Alta Obývák, což je místo, kde se mohou lidé potkávat. Jde o jakousi klubovnu pro lidi z okolí i celé Prahy. Není to jen kavárna, ale může sem člověk přijít posedět, zahrát si třeba ping pong a podobně. Myslím, že se nám zde podařilo vytvořit střetávací bod. Jsme místo, kde se dá zkoušet více projektů najednou a lidé se pak mohou sejít v Obýváku, dát si společný oběd, popovídat si a podělit se vzájemně o zkušenosti. Je to místo vhodné pro navazování kontaktů, diskuze a další kulturně komunitní aktivity.

Plánujete další rozšíření?

Kdybych mohla naplnit všechny své vize, tak si dokážu představit celý areál jako malý Berlín. Byla by zde kreativní centra, biopotraviny, už je tu horolezecká stěna… Ráda bych, kdyby zde v Holešovicích za tratí, kde je to trochu ztracené, vzniklo místo, kam by lidé rádi chodili. Teď tu nic není, jen liduprázdné Výstaviště a ulice plná aut. Jde ale jen o vize, které není možné finančně pokrýt. Ale kdo ví? Když jsem otevřela první halu také jsem netušila, že přibudou ještě 3 další. Teď jsme spokojení. Tak, jak to je.

Jak je to s financemi? Pokryje vše grant hlavního města?

Ne. Granty a dotace nám pokrývají zhruba polovinu nákladů. Zbytek pokryjeme samofinancováním z různých akcí, pronájmů, vstupného.

Díky tomu, že scéna funguje jako určitá komunita, jste ušetřili za vybavení prostor.

Ano. Třeba divadlo je z 80 procent tvořené z toho, co nám darovali lidé. Až před dvěma lety jsme začali nakupovat některé věci. Stejné je to s Obývákem. Všechen nábytek a doplňky jsou dary od lidí, kteří nám pomáhali i s rekonstrukcí prostoru. Podobné je to s propagací, kterou skoro žádnou neděláme, v čemž tví také určitý fenomén studia. Od samého začátku stavíme na tom, aby se k nám lidé vraceli, protože si k nám najdou cestu. Když si ji najdou, tak že je uspokojíme natolik, aby se vraceli. A funguje to.

Jaká je vize scény?

Snažíme se být otevřeni procesu. Nejsme divadlo, které je zaměřeno na umělecký výsledek, nelpíme na tom, aby díla byla divácky atraktivní, ale aby se tu umělci zavřeli a bádali, přicházeli s novými nápady. Studio Alta není jen umělecká scéna, ale zejména pracovní prostor. Snažíme se i divákům přiblížit nové divadlo různými projekty. Například prostřednictvím projektu RestpondArt diskuze po vybraných představeních, či Alta in progress ukázky tvorby v různých fázích procesu. Přitom se snažíme i divákům ukázat, jak nahlížet a vnímat představení. V dětském studiu si zase vychováváme nového mladého diváka. Snažíme se děti angažovat do divadelního procesu aktivitami nad rámec kroužku. Aby si osahaly divadelní světla, pracovali s profesionálními tanečníky.

Děláte i Hybaj ho!, což je festival slovenského tance. Sama jako tanečnice pocházíte ze Slovenska, ale zde už žijete přes 11 let. Je rozdíl mezi českým a slovenským moderním tancem?

To je těžké říct, protože v dnešní době se v tanci mísí více žánrů a kultur. Zejména tanečníci na rozdíl od herců v činohře dost migrují, protože na každý projekt se tvoří nová skupina. Vybere se režisér, choreograf, pak se třeba zavolá tanečních z Venezuely, který pak odjede do Austrálie. I tak se do tance region trochu otiskuje. Rozdíly mezi slovenským a českým tancem jsou, byť nemusí být na první pohled vidět. Slovenský tanec je mnohem víc konceptuální, víc se blíží vídeňské škole. Český je stále ovlivněn tradicí baletu. Mám pocit, že přestože zde udělal tanec za 20 let velký pokrok, tak je z něj stále cítit ta tradice. U toho slovenského tance není žádná silná tradice, a proto změna moderního tance byla rychlejší.

V minulosti jste říkala, že český tanec je oproti západním evropským zemím trochu pozadu. Stále tomu tak je?

Mění se to. Slyšíme to od lidí ze zahraničí, kteří sem každoročně jezdí na festivaly, jako je Malá inventura či Česká taneční platforma. Samotní zahraniční promotéři hodnotí, že se úroveň českých produkcí zvyšuje, díky čemuž i u nich roste zájem o česká díla. Postavení současného umění v Česku je však stále na nižší úrovni, ne ve smyslu kvality či profesionality umělců, ale postojem politické scény. Nepodporují nás tak, jak by mohli. Stále jsme považováni za okrajovou záležitost, zatímco v jiných státech nezávislou scénu začali mnohem více podporovat. Přitom právě tanec je skvělý vývozní artikl, což by bylo pro Českou republiku lukrativní.

Proč?

Když se vyveze taneční představení, tak je to mnohem levnější, než když se vyváží činohra Národního divadla. Taneční představení je zvyklé na to, že musí být transportovatelné. Zároveň nemá jazykové bariéry.

Vyjíždí často český tanec za hranice?

Ano, výjezdů je celkem dost. Pomáhají tomu i Česká centra v cizině a mezinárodní festivaly, kde se mohou čeští umělci předvést.

Říká se, že zde na tanec chodí hlavně mladí lidé. Skutečně to tak je, nebo je to jen zažitý stereotyp?

Česká republika se velmi liší od jiných evropských měst. Ve Francii nebo Německu, kde jsem hrála, je úplně běžné, že věkový průměr lidí, kteří chodí na nové divadlo či současný tanec, je okolo 40 let. V tuzemsku je věková hranice nižší, chodí hlavně mladí. Je to možná ovlivněné i zdejší mentalitou, protože o Češích se říká, že jsou naklonění spíše jednoduchému humoru, a tak jdou raději na nějakou komedii, než aby o něčem přemýšleli. Tím se podle mě ochuzují. Když sem přišli starší lidé, tak byli překvapeni a nadšení z toho, co tu děláme.

Čtěte také: Režisér oceněný za přínos novému divadlu o svém souboru: Hrajeme všude