VYBERTE SI REGION

Kreslíř Kakalík: Obrázek je pro mě málo ukecaný a kniha zase moc

Praha /ROZHOVOR/ - Posledních několik týdnů byl mimo jiné na mnoha stanicích metra plakát a na něm velké žluté kuře, jež zvalo na festival nového divadla Malá inventura. Autorem žlutého tvora je výtvarník 
s pseudonymem Kakalík. Opeřence vytvořil už před 11 lety, když si usmyslel, že každý den vydá právě s kuřetem jeden strip, komiks ze tří okýnek.

4.3.2016
SDÍLEJ:

Kreslíř vystupující pod pseudonymem Kakalík.Autor: Deník/Dimír Šťastný

Stejně jako jeho hrdina i on přistupoval k mnoha otázkám s humorem.

Proč jste si vybral zrovna kuře?

Před sto lety jsem si vymyslel velkohubý koncept, že si vytvořím webové stránky, což tehdy ještě nebylo úplně běžné, a na nich budu mít aktivní činnost. Chtěl jsem dokázat, že jde něco vybudovat bez velké reklamy, 
a já díky tomu budu úspěšný a bohatý. Kuře pak byl kalkul. Potřeboval jsem najít silného hrdinu, který bude muž i žena, dítě, dospělí i starý. A protože mi přijde, že se člověk dokáže vždy lépe ztotožnit s bajkou, musel to být tvor, který však bude všeobjímající. K čemuž je skvělá čeština, která má střední rod, díky kterému jsou někteří tvorové takoví bezpohlavní. Nakonec jsem dospěl ke kuřeti.

Přijde mi, že kuře je dost suché, jako by mu bylo všechno fuk. Byl to jeden z původních záměrů, že nebude veselé, ale spíše 
s kamennou tváří?

Já už si popravdě nepamatuji, jak to bylo na začátku. Postupně se totiž stalo kuře mým alter egem, deníkem. 
V podstatě si píše příběhy samo, už nepíšu za sebe ale 
z pozice hrdiny. Ten se sám vyvinul do dnešní podoby, ze které něco sděluje. Občas vtipně, jindy zase ne. O tom ani celá věc není. Klíčem totiž není dělat fór, protože by to nešlo denně. V jednom bych to neodkázal, a ani by mě to nebavilo. Co mě na tom baví…mě už to vlastně nebaví, spíše jde o závislost. V tom je ten klíč. Mě to nebaví, nikoho. Je to v zásadě otravné. Jako by člověku předepsali léky, které nemusí brát, ale on si na ně tak zvykl, že už nedokáže přestat. Ne, že bych byl nějaký obsedant, ale v zásadě jde 
o určitý druh postižení.

O čem tedy stripy s kuřetem jsou, když ne o vtipu?

O urputnosti. Že to dělám přes deset let každý den.

Začal jste v roce 2005. Dal jste si nějaký limit, jak dlouho má celá věc vycházet?

Do smrti. A bylo by dobré, kdyby kuře i po ní pokračovalo dál. Je v tak nihilistické módu, že by to mohl psát kdokoli. Nemá úroveň neopakovatelného smyslu pro humor. Nepíše to Jan Werich. Jde v podstatě o řeči bez pointy. Tak trošku jsme předběhli blití na sociálních sítích. Kdybych exnul a někdo jel v tichosti dál, tak se toho nikdo ani nevšimne. Jenom by nesměl být ten člověk vtipný. Ale to se v takovém objemu ani nemůže podařit. Může jít leda o záchvat.

Kolikrát jste si vyčítal, že jste vůbec začal?

Nikdy. Měl jsem krize, ale nebyly způsobené tím, že bych neměl o čem psát - tak už to je totiž devět let. Spíš jsem nestíhal, což mě štvalo. Jinak mám období, kdy mi to jde lépe, a kdy hůř jako třeba nyní. Občas napíšu díl, vím, že je blbý, ale zase nemám ambici soupeřit s kvalitou. Díky tomu, že jde o nezávislý projekt, tak si můžu dělat, co chci.

Máte třeba aspoň dva tři vtipy do zásoby?

Ne. Z 95 procent je to teď 
a tady. Ale jsou situace, kdy mě toho napadne víc, ale většinou ne. Zároveň jsem i líný. Když udělám jeden díl, už se mi další nechce psát. Jeden 
a nazdar.

Posílají sami fanoušci své nápady?

Byly takové pokusy. Jednou mi chodil nějaký anonym, to jsem koukal. Zároveň se ukázalo, že to byla holka, což mě vzrušovalo, rázem jsem se cítil silný v kramflecích. Nikdy jsem nezjistil, o koho jde, ale byla dobrá. Ale jak přišla, tak 
i odešla. Takže mám podezření, jestli si ze mě někdo nedělal srandu. Také jednou za uherský rok někdo něco pošle. Hodně toho vzniká tak, že jak se třeba teď bavíme, padne nějaký nesmysl, hláška. A když se mi jí podaří zapamatovat, zapsat, tak to mám. Lidi jsou moje médium, zdroj inspirace.

Kdo se nejčastěji stává vaší múzou?

Dobře funguje žena, hlavně když mě naštve, tak to jde samo. To umí dobře. Jde bytem, něco tam pronese. Mám jí zabít? Ne, jdu a tvořím. Žena je skvělý zdroj inspirace, ale jakmile je hodná, tak to nefunguje. Jakmile je někdo na někoho hodný, tak to nic nepřinese, ale naopak ano. Musí štvát.

A ví o tom žena?

Jo. Já se jí tím vlastně mstím. Bylo to tak i s bývalou partnerkou. Tím, že trpím, tak to něco generuje. Umělec má trpět.

K desátému výročí existence komiksu s kuřetem jste vydal knížku vybraných kusů. Od fanoušků jste za necelé dva měsíce vybral 50 tisíc korun…

Na vydání jsem peníze měl. Úplnou náhodou mi však někdo říkal, abych zkusil crowdfundingovou kampaň (časově omezená internetová sbírka - pozn. red). Na tom je zvláštní, že si lidé vlastně kupují něco, co ještě ani neexistuje nebo to může být pitomé. Z nějakého nepochopitelného důvodu na tuto hru ale svět přistoupil. Všem jde o to, aby věc vznikla. Tohle jsou nějaké úchylárny, vy jim můžete za mrzký peníz pomoc vzniknout a koupit si je.

Jak vznikl Kakalík„Jednou ze srandy jsem přeházel písmena v příjmení, když jsem se měl ve škole na něco podepsat. Úplně nevinná kravina. Ale jak jsem to viděl napsané, tak jsem si řekl, že je to tak špatný, až je to psychologický test. Někde se představím, řeknu, že jsem Kakalík, a pokud je druhý člověk blbec, tak reaguje, že si z toho začne dělat srandu. Třeba řekne, že mám blbé jméno. Je to super test inteligence a vždycky to vyjde. Jakmile jsem si tohle uvědomil, tak jsem začal Kakalík používat jako pseudonym. Je to hloupá hříčka, kterou si každý zapamatuje. Je to trochu stud, trochu legrace, trochu radost, že se tak nemusí člověk sám jmenovat. Zároveň jde o takové jméno, že se nemusím představovat dvakrát."

Kolik jste vlastně prodal kusů této knížky?

Celkem se prodalo asi 1 200 knih. Vzhledem k tomu, že knížku nešlo nikde moc koupit, bych řekl, že je to dobré číslo. Jasně, mezi kuchařkami je to dost bída. A předvánoční trh se mě taky vůbec nedotkl. Jsem furt na svým, ať je léto nebo zima.

Proč bylo těžké knihu sehnat?

První vydání tisíce kusů bylo bez ISBN. Plán totiž byl, že to bude nejprodávanější kniha roku, která neexistuje. Jenže to jsem se stal obětí vlastního úspěchu. Pořád jsem chodil na poštu, abych knihu někomu poslal, a už jsem nemohl. Nakonec se ozval Kosmas, že by se ujal distribuce. Souhlasil jsem 
a dotisk už byl s ISBN. Ve chvíli, kdy to však šlo do distribuce, zavřela se nad knížkou hladina. Protože leží 
v knihkupectvích, tak věc ztratila punc perverzácké osobní guerilly, kdy někdo někam jde a tam dílo dá.

Děláte i komiksy. Co vás ale vedlo ke stripu?

Tento formát se mi vždycky líbil. Obrázek je pro mě málo ukecaný a kniha zase moc. Taky se ve stripu člověk neschová za formu. Nejsou tam žádné výpravné pohledy na vesmíry, města jako v komiksech, kde se často dává víc na vizuál než na děj. Stripy jsou chytřejší než komiks. Je to bum bác.

Podílel jste se i na street strips, kdy se k plakátům na ulici doplňují bubliny s hláškami. To byl váš nápad?

Je to už dávno a byl jsem osloven holkou, jestli bych jí nepomohl. Přišla s nápadem, že bude na plakátovací plochy, do plakátů, dolepovat bubliny s hláškami, čímž jim dá další nástavbu. Šlo o street art, který však měl jednu chybu – nenapadaly jí hlášky. Oslovila tedy mě, a přestože mě to moc nezaujalo, tak jsem se do toho pustil a chvíli jsem hlášky do bublin psal. 

Jak tvorba těch pouličních komiksů vypadala?

Posílala mi fotky plakátů, abych k nim vymyslel hlášky. Problém byl, že postupně přicházely plakáty, které nebyly nápadité, a těžko se k nim dalo něco udělat. Nebyly inspirativní. Plakát Evy a Vaška byl super, ale k počítačovému veletrhu to bylo složité. Nakonec jsem toho nechal, ona si našla partu psavců a na nich bylo vidět, že tím víc žijí.

Už jste zmínil, že komiksy dají často víc na vizuální stránku a pořádný příběh chybí. Sám komiksy tvoříte, ale tohle zrovna nezní, jako byste byl jejich fanouškem.

Taky že nejsem, nemám komiksy moc rád, právě proto, že se do nich schová spousta balastu. Když si člověk zajde do komiksového obchodu a vezme si tam výpravnou knížku, tak zjistí, že jestli není fanda perverzních kreseb – strašně namakaných postav – tak je děj veskrze dost špatný. Ještě existuje druhý extrém, a tím jsou přechytralé komiksy. Dobrý je Maus, Padoucnice nebo Persepolis. Možná že jsou i nějaké další povedené komiksy, ale ty se ke mně nedostávají. Všechno ale beru ze svého pohledu, takže je samozřejmé, že všechno musí být horší než já.(smích) Proč bych se měl zaobírat hovadinami. Lepší než já je ale určitě Gilbert, který je nedosažitelný.

Jaký je o komiksy vlastně v Česku zájem?

Roste, stačí se podívat, kolik lidí chodí na různé komiksové srazy. I z druhé strany je stále více lidí. Osobně si myslím, že když si do životopisu napíšu, že jsem kreslíř, tak je to neuchopitelné, ale komiksový kreslíř, to zní najednou sexy. Hodně lidí se s tím rádo povozí. Je to jako když se řekne raper a folkař. Folkař je jako blbec, zatím raper - kanec. U komiksu je teď řada lidí, autorů, kteří nemají žádné nápady, ale jen koketují s formou.

Také má český komiks stejný neduh jako zahraniční, nekvalitní děj?

Ano, obsah je problém. Lidí, kteří umí kreslit je mnoho, dá se to i vydřít. Ale zatím se nedaří vše skloubit, aby to bylo půl na půl - vhodně napsané a adekvátně nakreslené. Ono je to buď strašně dobře nakreslené, ale úplně o ničem, nebo skvělý příběh ale ošklivé obrázky. Přese všechno se však situace stále zlepšuje.

Když vychází komiks v časopisech, nemůže mít na jeho špatné úrovni i médium?

Může, protože se komiksu všichni bojí. Jednou za čas se stane, že se někdo zmátoří a řekne „Chtělo by to změnu!", kterou má být komiks. Jakmile je však trochu kontroverzní, chraň Bůh, obsahuje sprosté slovo, tak se všechno žehlí, až nakonec vyjde navoněné nic. Na to všichni řeknou, že je blbý a zruší se to. Garantuji, že původní předlohy mohla být dobrá, ale výsledky jsou tristní. Pokud má mít dílo humor, tak humor na něco musí reagovat. Na politiky, na vztahy…Když to nedělá, je špatný.

David KalikaNarodil se 25. února 1977 v Havířově. Od roku 1999 tvoří komiksy. V roce 2005 začal denně v 7 hodin ráno vydávat strip s Kuřetem pod pseudonymem Kakalík, k desátému výročí pak vydal knihu obsahující výběr publikovaných děl.

Čtěte také: Lucia Kašiarová: Tanec je pro Česko skvělý vývozní artikl

Autor: Benedikt Lederer

4.3.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Henrieta Hornáčková: Jaká místa mám v Praze ráda

Praha - Herečka Henrieta Hornáčková má za sebou premiéru Evžena Oněgina v Divadle ABC, kde hraje Olgu. Nyní začíná zkoušet v Divadle Rokoko moderní grotesku Top Dogs a od nové sezony povede i dílny pro rodiče s dětmi zvané Divadelní ABCeda.

Kateřina Valachová: Když vzpomínám 
na školu, známky mi nepřijdou důležité

Zatímco úřad, kde sídlí ministerstvo školství, se téměř hroutí pod náporem úkolů spojených se zahájením školního roku, jeho šéfová doslova vyzařuje energii a odhodlání zdolávat další mety. Kateřina Valachová je žena, která ví, co chce, a mnohé ze svých plánů již prosadila, kupříkladu vyšší platy pro učitele, podporu inkluze, plošné přijímačky na střední školy či povinnou maturitu z matematiky. Přemýšlí ale 
i o tom, jak má vypadat vzdělávací systém ve 21. století, o jeho obsahu 
a proměnách? I o tom jsme spolu hovořily.

Středověké městečko zničil filmařům požár, shořelo sto milionů

Praha – Obrovský požár likvidovali pražští hasiči v pátek vpodvečer ve filmových ateliérech na Barrandově. Plameny, které byly ohlášeny krátce před půl šestou, zničily filmové kulisy – stovky metrů čtverečních středověkého městečka připraveného k natáčení zahraničního filmového štábu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies