Konfrontace dvou fotografů v pražské Galerii Langhans

Objevná dramaturgie pražské fotografické Galerie Langhans tentokrát přivádí do svých prostor dva fotografy z různých konců světa, rozdílných generací i rozdílného výtvarného vidění.

Pavel Dias (1938) je mimořádná osobnost české reportážní a dokumentární fotografie, spjatá i s českou filmovou vlnou šedesátých let. Zároveň je pedagogem pražské FAMU. Vzhledem k tomu, že fotografování se věnuje už padesát let, je průřez jeho životní tvorbou představen rovněž padesáti ukázkami.

Reportáž z šedesátého osmého

Vzhledem k tomu, že rodištěm Pavla Diase je Brno, pocházejí jeho starší fotografie z moravského prostředí. Tématem jeho fotografií jsou všední okamžiky s jejich skrytou poezií, dramatičností a kontrastem.

Mezi vystavenými pracemi nechybí ani reportáž ze srpna 1968, kde mj. zachytil na jednom ze snímků i fotografujícího kolegu Josefa Koudelku. Mezi nejpůsobivější díla pak patří reportáž z pohřbu Jana Palacha.

Příznačné pro celý výběr z životní tvorby je její souvislé sřetězení, tak jak to přesně odpovídá i autorovu komentáři: „Stále hledám vše, co nás spojuje. V symbolu kovového očka řetězu je filozofie člověka mého druhu, posedlého myšlenkou být spojovacím článkem nejpevnějším.“

Lyrická intimita

Američan Bill Jacobson (1955) vyjadřuje už názvem svého vystaveného souboru (funny, cry, happy) optimistický a hravý přístup k životu. Jeho pojetí fotografie je zcela odlišné od dokumentarismu Pavla Diase, a právě tím vstupuje v Galerii Langhans do osobitého dialogu.

Jacobsonovy fotografie jsou spíše statické, ale především intimní a povahou až lyrické. Zahledění do detailu, jež někdy vede až k abstraktní hře, vede diváka k zastavení a zamyšlení. N

ápad vystavit současně převážně reportážní fotografie Pavla Diase a intimní zahleděnost v pracích mladšího Billa Jacobsona vede diváka k obecnějšímu zamyšlení. K úvaze nad možnostmi a smyslem fotografického umění a osobitého pohledu na svět, jejž nám prostředkuje.