VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jaroslav Svěcený: V každých houslích je ukryta spousta energie

Praha - Rozhovor s houslovým virtuózem Jaroslavem Svěceným.

15.12.2010
SDÍLEJ:

Organizátor festivalu houslový virtuos Jaroslav Svěcený.Foto: BIV

Poprvé jsem ho viděl zblízka před pár lety. Na nějaké vernisáži zahrál. Pozorovat špičkového houslistu z pár metrů byl zážitek.

Podruhé jsem ho viděl nedávno. Bylo to v pražském kostele Sacre Coeur. Na jakémsi večírku módního projektu tam vystoupil se svoji dcerou. Pozorovat špičkového houslistu, jak se svoji dcerou, špičkovou houslistkou, hrají a lidem kolem běhá mráz po zádech, byl zážitek.

Potřetí jsem ho potkal před pár dny. Bylo to v jeho pražském klubu Violino. Než začal náš rozhovor, připravil mi kávu. A při té přípravě právě o kávě hovořil jako o nejúžasnějším nápoji. „Není káva jako káva. Já vám naservíruji opravdovou kávu,“ řekl tajemně. Když mi ji podal, usadil se naproti mně na barovou stoličku. Já zapnul diktafon a přivoněl si k té kávě. Řeknu vám, byl to zážitek.

Na té barové stoličce proti mně seděl Jaroslav Svěcený. Houslový virtuos. Ten, který s houslemi ve futrálu procestoval doslova celý svět.

Nedá mi to, ale jako absolutní neznalec vážné hudby se musím zeptat: Vy opravdu rád výraz vážná hudba?
Desítky let se tady škatulkovalo. To je pro tuhle muziku trochu problém. Jaksi když to nebylo ve škatulce, tak to pro mnohé je problém, je to špatně kvitováno.

Já ale se ptám, že když se říká vážná hudba, jak ta hudba vlastně vypadá? Že jsou všichni u toho vážní? Bez náznaku úsměvu?
To je docela legrační. Když vznikla tzv. vážná hudba, tak ve své době byla veselá, to byla populární hudba. Já téhle muzice říkám klasika. Ale to také není přesné.

Takže trochu chaos?
Já se s tím názvem potýkám celý život. Podle mne je to krásná hudba dávných časů. Mozartovu hudbu si třeba zedníci pískali, když stavěli. Tenkrát to byla populární hudba. Slovo vážná je strašné, protože by ta hudba měla lidi povznášet. Ne je dostávat do depresí.

Dobře, to jsme si vysvětlili. Ale s touto hudbou se pojí i potlesk. Věci neznalý posluchač může začít tleskat, protože se mu prostě hudba líbí, ve chvíli, kdy je to nepatřičné. Prostě jakoby se u vás tleskalo jen na pokyn.
V tomhle jsem dost konzervativní. Tento druh muziky má svá specifika. A mezi ně patří i potlesk. To je jako kdybyste tleskali uprostřed písně při populární hudbě.

Na fotbale taky tleskám po pěkné akci. Proč nezatleskat, když se mi nějaký tón zalíbí?
Kdybyste měl reagovat na každou situaci v hudbě, to byste reagoval pořád. Třeba byste pořád tleskal.

Jenže mně se to moc líbí, chci vám zatleskat.
Víte, potlesk je krásný. Ale když ho je moc, může v některých případech být rušivým elementem. Čeho je moc, toho by bylo opravdu příliš.

Řekněte mi, co vás vlastně na houslích tak baví, tak fascinuje?
Kontakt s lidmi. Jsem společenský typ. Publikum je pro mne povolený doping, bez koncertů bych to nebyl já.

Vnímáte, jestli je v sále dvacet či sto diváků?
Otázka je v atmosféře, ne v počtu lidí. Dvacítka může vytvořit větší atmosféru než tisícový sál.

Cítíte různé druhy potlesků? Takový ten z povinnosti a ten, kdy lid plácá jak o život?
Já se na lidi dívám a cítím jejich náladu. Když se usmějí a baví se, tak cítím, jaký ten úsměv je. V tom je ono krásno.

A je to tady! Takže se u vážné hudby mohu i usmívat?
Vy máte vžité představy z doby, která ještě není tak vzdálená. Samozřejmě se usmívejte. Kamenná tvář? To vlastně nevím, co si lidé myslí? Líbí se jim to? Nelíbí? Já mám rád, když se lidé stanou součástí zážitku. Koncert není jen můj, nebo jen jejich. Je to koncert celku. Obou stran.

Stane se někdy, že si řeknete, že vás dneska ty housle vážně nebaví?
Nikdy. Housle miluji. Mne hudba baví pořád. Je ale pravda, že člověk potřebuje někdy dobít baterky, je tu únava. Třeba po natáčení desky, kdy jste ve studiu mnoho hodin, se není čemu divit. Je třeba se odreagovat. V tu chvíli potřebuji ticho. Najdu si ho a v té chvíli hudbu nepostrádám.

A v rámci relaxování vezmete do ruky štětec a malujete a pijete kávu…
Hmmm. Kávu miluji, ale tu opravdovou, ne jen takovou z obyčejného automatu. A malování? To je taky moje vášeň. Maluji strašně rád. Jenže já relaxuji nejvíc opět s něčím, co mne spojuje s houslemi navždy.

Historie?
Ano. Studuji historické prameny o houslích a hlavně o lidech, kteří za nimi stojí. Mne zajímá historický bulvár. Co dělali, co je k tomu vedlo, jaké měli dílny. Chci pochopit, co to bylo za člověka. Já si vždycky přeji, aby housle promluvily. Aby vyprávěly o těch, kteří je drželi v rukách. O tom, jaký svět se kolem nich točil. O tom, koho potěšily.

Myslíte si, že v houslích je ukryta energie?
Energie z těch, kteří na ně hráli. To zcela jistě. O tom jsem přesvědčen. Energie v houslích zůstává. Stejně jako se zajíždí auto, tak se zajíždějí housle. Jsou takové, jakým způsobem na ně majitel hraje. Víte, tohle vy nepochopíte, ale když starý nástroj přiložíte k lícní kosti, tak najednou cítíte propojení. Řeknete si jen „starej kus“. To je nepopsatelný zážitek.

Takže se může stát, že někdo za sto let vezme do ruky housle, na které jste hrál, a řekne si: Hele, cítím energii, jakoby na ně hrál ten český virtuóz Svěcený?
Stát se to může, ale za sto let na ty housle zahrají ještě tři generace. Housle budou mít svůj pestrý rodokmen.

Jaký skvost jste držel třeba v rukách?
Samozřejmě jich bylo mnoho. Nedávno jsem hrál na nástroj z roku 1590.

To jste se nebál, že vám spadnou?
Ne. Ale ten pocit byl nádherný. Když jsem si uvědomil, že to byly housle bratří Amatiů, tak ten pocit byl nepopsatelný. Nádherný, ušlechtilý zvuk.

Je velký rozdíl, když máte v rukou housle za tisícovku nebo za milion?
Samozřejmě ihned pochopíte, že jste někde jinde. Tovární housle nenabídnou, co starý mistr. Jsou to nesrovnatelné věci. To ale neznamená, že by tovární housle nezněly dobře.

Jedna z vašich dcer, mladší Julie, jde ve vašich stopách. Tak se tomu říká, že?
Říká se to. Julie hraje od čtyř let, nedávno vyhrála mezinárodní soutěž na Concertinu Praga. Jinak studuje první ročník konzervatoře. V podstatě jsme kolegové, kteří spolu mnohé konzultují. Nejsem ale jejím pedagogem, to by nedělalo dobro.

Proč?
Především jsem tatínek. Ona na mne zakoulí těma kukadlama a já bych ji snesl modré
z nebe. To by pro náročný trénink hry na housle nebylo dobré.

Pro Julii to může být dobré, když se jmenuje Svěcená, že?
Mnozí si myslí, že hraje dobře kvůli protekci. Promiňte, ale to je pěkná blbost. Buď hraje dobře, nebo ne. I ta soutěž na Concertinu Praga byla anonymní. Proto jsem šťastný, že vyhrála.

Julie je ve věku, kdy ale ono spojení s vámi cítí. Je silná osobnost už nyní.
S tou záští se setkávala, ale nezlomilo jí to. Já mám v živé paměti koncert ve Smetanově síni. Bylo jí pět a půl a měla saténové šatičky. Když dohrála, lidé volali Bravo. Vůbec se ji nechtělo z pódia. Tam bylo tak strašně cítit, jak jí to baví. A já stál opodál a byl jsem šťastný.

Když spolu hrajete a něco se malinko nezdaří, mrknete na sebe? Máte nějaký tajný signál?
To snad ani ne. Ale lidé říkají, že když nás vidí spolu hrát, že je neuvěřitelné, jak podvědomě děláme stejné pohyby, stejné grimasy. Jsou to zdánlivě nepodstatné věci, ale ty geny to nějak zařídily.

Bojíte se o ni?
Samozřejmě, celý život. To víte, už se kolem ní motají první kamarádi. To je život. Je jasné, že na té koleji budou jednou druhý.

Jaroslav Svěcený
houslový virtuóz; na svém kontě má více než 40 nahraných CD desek světového houslového repertoáru
je znalcem historických houslí a stavby houslí
koncertoval například v USA, Kanadě, Brazílii, Kubě, Turecku, Izraeli, Egyptě, Libanonu, Jordánsku, Spojených arabských emirátech, Saudské Arábii, Indii
9. prosince 2010 získal zlatou plaketu prezidenta republiky

Autor: Jiří Macek

15.12.2010
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Pavel Franc (druhý zprava) - Rekonstrukce státu

Pavel Franc: Bez tlaku občanské společnosti by protikorupční zákony nebyly

Škoda Rapid 136 MTX Cabrio.
AUTOMIX.CZ
49

GALERIE: Skvosty Metalexu. Tato česká firma stavěla skvělá auta, i za socialismu

Po stopách architekta a designéra Pavla Janáka

Praha/GALERIE/ - Funkcionalistická osada na Babě, Palác Adria či kubistická černobílá cukřenka. To je jen hrstka děl, kterými je známý Pavel Janák.

Na Dvořákově Praze Jiřího Bělohlávka nahradí Hrůša a Altrichter

Praha - Tři koncerty, které měl na letošní Dvořákově Praze s Českou filharmonií řídit Jiří Bělohlávek, se uskuteční v plném rozsahu. Requiem Antonína Dvořáka 13. a 14. září provede se sólisty a Pražským filharmonickým sborem Jakub Hrůša. Přední český orchestr pak bude 20. září dirigovat Petr Altrichter s programem, který v sobě symbolicky spojuje mistrovská díla dlouholetých přátel Antonína Dvořáka a Johannese Brahmse. Média o tom ve středu za pořadatele informovala Silvie Marková.

Bělohlávka v ČF nahradí dirigenti Altrichter, Hrůša a Netopil

Praha - Část závazků České filharmonie (ČF) v Praze i v zahraničí po úmrtí Jiřího Bělohlávka převezmou dirigenti Petr Altrichter, Jakub Hrůša a Tomáš Netopil. Vedení ČF se snaží zajistit, aby domluvené programy doznaly co nejméně změn, řekl dnes v rozhovoru s ČTK generální ředitel ČF David Mareček.

Vařit můžete i pod širým nebem

Nemusíte vařit jen v domě. Můžete si pořídit kuchyň, která bude stát pod oblohou, nebo alespoň pod krytým přístřeškem na zahradě. A není to ani tak složité.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies