Vojtu Lavičku má většina lidí spojeného s hudební formací Gipsy.cz. Už méně se o něm ví, že je to i novinář, který stál u zrodu romského vysílání Českého rozhlasu, nebo, že si vyzkoušel jaké to je, dělat terénního pracovníka pro organizaci Člověk v tísni. V současné době je dramaturg a moderátor jednoho z pořadů Televize Metropol.

Jak jste se vlastně dostal do médií?

Všechno to začalo někdy v listopadu 1989, když probíhala revoluce. Krátce poté, v prosinci, vznikl přípravný výbor Romské občanské iniciativy. Já jsem se díky tomu nějak vezl, protože jsem měl možnost poznat tehdejší osobnosti revoluční dění Václava Havla, Šimona Pánka a další. Měl jsem zkrátka štěstí na dobu. V té době jsem byl také jedním z málo studujících Romů. V celé Praze jsme byli snad jen dva, co jsme dělali střední já ekonomku a jedna holka zdrávku. Dneska už je to ale úplně jiný. Spousta Romů má vysokou školu.

Přesto to neznamená, že se Romové mají dobře. Ono to asi není lehké, když vás lidé soudí pouze podle toho, jestli jste snědý či nikoliv.

Rasismus je tu a dost otevřený. Dříve to bylo spíše skryté. Je to i tím, že internetový prostor je nehlídatelný a na netu je možné vyjadřovat se jakkoliv. Třeba ten případ s malou Natálkou. Zůstává mi rozum stát nad tím, co jsou lidi schopní napsat že si to zasloužila a že by měla umřít. Já si to představuji tak, že někdo doma normálně sedí, jí chleba s máslem, vedle má čaj a píše něco takového. Zvrácenost.

To je ale problém, které se táhne několik desítek let. Soužití Romů a nás bílých.

Romové mají dobrý přísloví. Komunisti nám vzali housle a dali lopatu. Kapitalisti nám vzali lopatu a vrátili nám housle. Jsme stejně pracovití jako Češi. Stereotyp o tom, jak Romové nechtějí pracovat, je nesmyslný. Když je práce, tak pracujeme. Jenže komunisté si z nás udělali levnou pracovní sílu, od padesátých let na tom začali systematicky pracovat. Všechny „Cikány“ programově dávali jenom do zvláštních škol. Taková mírná forma genocidy. Jenže v době, kdy rozhoduje trh, to mají Romové o to těžší. Když vás opakovaně odmítají, tak ztrácíte chuť. Navíc tady vznikla generace lidí, kteří nikdy nepracovali, nejsou na to zvyklí. Ale na druhé straně ten systém je nastaven tak, že ze sociálních dávek nikdo nevyžije, takže pak dochází k tomu, že bílí s černýma si dohodnou pro obě strany výhodný kšeft. Jedna strana zaměstnává tu druhou „načerno“, není jistota, že jim vůbec dají výplatu, druhá strana zase může dál brát sociální dávky. Další Romové se zase snaží přežít tak, chodí na sběr. To je práce, která přece nikoho nemůže bavit. Oni hledají věci jen kvůli tomu, aby měli na jídlo, ne aby na tom zbohatli. Ještě na začátku 90. let zde byla jiná sociální síť a rodina mohla přežít. Teď je to sakra těžký. I když mně se to mluví, já jsem VIP Rom, to je něco jiného.

Vy jste se dlouhá léta angažoval jako romský aktivista. Pracoval jste v Člověku v tísni jako terénní pracovník.

Angažoval jsem se, ale už mě to přestalo bavit. Víte, v čem je hlavní problém? Není tady politická vůle, která by to chtěla řešit. Je to totiž velmi nepopulární téma a politikům jde o tu popularitu především. Potřebují se líbit, aby mohli být zvoleni, ale ten problém ve skutečnosti řešit nechtějí. Po revoluci tady ta vůle byla. Teď už ne.

Vadí vám oslovení Rom?

Romové je korektní, jen občas já, když provokuji, tak používám cigán. Ale bílej nikdy nemůže říct cigoš, nikdy, protože to vždycky bude mít hanlivý charakter.

Jasně, cigoši kradou, že..

Já vám něco povím. Když vám někdo ukradne peněženku, budete o to víc naštvaní, že to byl Rom než kdyby to byl bílej? Problém je v tom, že spousta lidí prostě víc naštvaných je, když něco provede „černej“, tak to je.

Většina lidí vás spíše než novináře zná jako člena Gipsy.cz.

S Gipsy.cz jsem byl sedm let, ale už to bylo dlouhé. Navíc prostě nastal čas, kdy jsem si chtěl dělat věci více po svém. Radek ten projekt chtěl víc popový, já tak chtěl pořád víc toho romského, takže jsme se domluvili, že se přátelsky rozejdeme. Ono vás také přestane bavit věčně někam jezdit a stravovat se po benzinkách. Už mám po krk balených baget. Sedíte v autě sedm hodin, abyste pak mohla padesát minut hrát. A pak vás ještě čeká dalších sedm hodin cesta zpátky. Navíc mám rodinu, dvouletého syna, takže je logické, že chci volný čas trávit s nimi.

Vy jste cestoval poměrně dost, nejen s Gipsy.cz. Kam všude jste se podíval a co zajímavého se vám na cestách přihodilo?

Pravdou je, že jsem toho nacestoval dost, byl jsem například v Jordánsku, Číně, Jižní Koreji. Tam jsme koncertovali pro několik tisíc Korejců, kteří písničku Romano Hip Hop znali z reklamy na nějakou zmrzlinu. Panovala tam neuvěřitelná energie, během koncertu se nás všichni snažili stáhnout z pódia. Já nakonec vyšel do davu, ale pak jsem se nemohl dostat zpátky na pódium. Ještě dvě hodiny po vystoupení jsme se podepisovali. Úžasný zážitek mám i z vystoupení v pásmu Gazy, kde jsme hráli s cimbálovkou. Překvapilo mě, že jsou tam také Romové a že si rozumíme právě díky znalosti romštiny.

Ovládáte kromě houslí ještě jiné hudební nástroje?

Jsem především houslista. Trochu ještě umím klavír, ale to fakt na koncerty není…

Od září jste nastoupil do Televize Metropol jako dramaturg pořadu Pražení. Chtěl jste si od muziky odpočinout?

Neměl jsem to programově, ale naskytla se jiná možnost. Šel jsem na jeden rozhovor do pořadu City Koktejl s dramaturgyní a moderátorkou Ester Eichlerovou a zeptal se jí na práci. Shodou okolností to vyšlo tak, že místo bylo. V únoru jsem dal v Gipsy.cz výpověď, s tím, že doděláme rozdělaný věci a v září končíme. Hezky mi to vyšlo, že jsem pak hned nastoupil do Metropolu.

Jaký je váš pořad Pražení?

Především musí být zajímavý. Lidé, co zde vystupují, by měli předvést to, co umí i ve studiu. Už jsme tam měli v živém vystoupení i kouzelníka nebo fakíra, kterému si moderátor Luděk Staněk stoupal na krk. To jsme se všichni báli, protože Luděk je pořádný kus chlapa. Ale nakonec všechno dobře dopadlo a fakýrovi se nic nestalo. I když teda trochu zbrunátněl. Mezi Luďkovými hosty se objevily také pornohvězdy. Byl jsem překvapen, jak otevřeně s nimi dokázal konverzovat. To já bych se teda styděl.

Vy jste začal pořad i moderovat.

Moderoval jsem předtím občas pořad City Koktejl, takže jsem si řekl, že zase vylezu před kameru a zkusím si to i z pozice moderátora. Hlavně já jsem nejveselejší moderátor, jaký může být, protože pokazím všechno, co se dá. Přebrebtávám se a zakoktávám, to je takový můj specifický styl.

Možná právě to vaše diváky baví.

Tak zatím jsou spokojeni. I když čím jsem starší, tím mám větší trému z toho, že se něco pokazí. Asi je to i o větší zodpovědnosti vůči kolegům, aby naše práce lidi bavila.

Vojta Lavička

Narodil se v roce 1973 v západoslovenských Levicích. Už v roce 1990 moderoval v tehdejší Československé televizi romský magazín Romale, o dva roky později spoluzakládal romskou redakci Českého rozhlasu. Během svého pětiletého působení v Českém rozhlasu postupně moderoval a režíroval pořad O Roma vakeren, pracoval jako produkční stanice Praha, režíroval odpolední živé vysílání téže stanice, vytvořil pro stanici Vltava seriál o romských hudebních osobnostech. V roce 1997 odchází do nevládní organizace Člověk v tísni, kde spoluzakládá projekt terénních sociálních pracovníků v sociálně vyloučených lokalitách. Na práci v médiích ale nezanevřel. Krátce pracoval v televizi Prima jako moderátor Prima jízdy, pro Českou televizi moderoval pořady Rozhovory a Velký vůz, psal pravidelné sloupky pro deník Metro. V posledních letech se věnoval spíše kariéře profesionálního hudebníka, je houslistou skupiny Gipsy.cz a autorem hudby k celovečerním filmům Roming a El paso. V televizi Metropol je dramaturgem a moderátorem pořadu Pražení.

Zdroj: Televize Metropol