Čtyřiatřicet umělců z celkem sedmapadesáti nových členů vystavuje především svou volnou grafiku, několik málo, jako např. typograf Martin Dyrynk, také knižní tvorbu. Mezi novými členy, kteří pochopitelně na výstavě zastoupeni nejsou, jsou také dvě historičky umění (Eva Petrová a Blanka Stehlíková) a teoretik umění Slavomil Vencl. Grafičtí umělci mají na výběr množství technik, přičemž se stále rodí nové, zejména s takřka nekonečnými možnostmi digitálního tisku.

Přesto, jak současná výstava ukazuje, se umělci obracejí k tradičním technikám, jako je především litografie, lept, linoryt či dřevořez, či dokonce mezzotinta (Dalibor Smutný). Častá je i nepříliš stará serigrafie, která si ovšem již našla mezi grafickými technikami své pevné místo. Ovšem digitálního tisku využil vlastně v typografických variacích s názvem Sémantické vibrace pouze Eduard Ovčáček. Příznačné také je, že v podstatné menšině jsou zastoupena abstraktní témata a současní grafici dávají přednost figurativní tematice. Často je pak tato tematika inspirována světem dětství, návratu do dětských let, případně dětským sněním. Tak je tom například v tvorbě Bereniky Ovčáčkové, Barbary Šalamounové, Daniely Benešové či Šárky Trčkové.

Užitá grafika je v expozici zastoupena bibliofiliemi Martina Dyrynka. Volná grafika je oblíbená i u milovníků umění nejen svým komorním formátem a intimními tématy, ale také cenovou dostupností. Proto je také výstava, jak bývá v Hollaru běžné, prodejná. Ostatně o tom, jak intimně chápou grafický výraz sami tvůrci, hovoří i kurátorka výstavy Lenka Vilhelmová, když se o něm zmiňuje jako o zrcadlovém obrazu „tajemství tlukotu umělcova srdce“.