Herečka Pacoláková: Komické situace občas vytvářím jen z blbosti

Košická rodačka a maminka šestiletého Kristiána, která letos završuje šestou sezónu v angažmá v Městských divadlech pražských.

Usměvavá herečka v komediální hře, to musí být hračka, řekl by nejeden. Zdání ale klame - pro Evellyn Pacolákovou je účinkování v komedii náročným oříškem. V rozhovoru přiznala, že se při zkoušení často paradoxně dost natrápí.

Novou inscenaci Divadla Rokoko Burundanga zkoušíte v závěru sezóny. Není to unavující?

Je pravda, že jsem letos hrála ve všech turnusech, a lhala bych, kdybych řekla, že nevím, že sezóna se blíží ke konci. Ale zatím nás to všechny baví a text inscenace mě moc těší, takže energie zatím neubývá.

Nebojíte se, že přes divadelní prázdniny zapomenete text?

Doufám, že ne, i když riziko tam samozřejmě je. Tím spíš, když jde o komedii, kde na sebe texty rychle navazují. Hned po prázdninách ale máme druhou premiéru, budeme mít určitě i oprašovací zkoušky, tak si to připomeneme a něco snad v hlavách zůstane.

Máte nějaké podobné zkušenosti se zkoušením novinek na závěr sezóny?

Mám jich bohatě. Tato forma je ještě docela dobrá, daleko horší bylo, když jsme kdysi inscenaci rozezkoušeli, potom jsme šli na prázdniny a v září jsme se k ní vraceli. To teprve bylo hrozný.

Pomalu už můžete letošní divadelní sezónu, vaši šestou v Městských divadlech pražských, také zhodnotit…

Já hodnotím velmi nerada. Když jedna věc skončí, končí také část mého života. Vždycky se přitom snažím, aby to byla příjemná část života, takže se i na každé roli snažím najít něco hezkého, co by mě bavilo. Abych nestrávila dva až tři měsíce zkoušení zhnusená a otrávená ošklivou prací. I proto nemám potřebu vracet se zpět a hodnotit věci, které proběhly. Jsem spokojená, když všechno plyne tak, jak má.

Kolik nových rolí jste v letošní sezóně nastudovala?

Nyní zkouším třetí. Nastudovala jsem menší roli jeptišky v Markétě Lazarové a také maminku v inscenaci Bylo nás pět. Obojí bylo fajn, i když u té maminky jsem měla trochu problémy s operním zpěvem, který je součástí jedné pasáže. Nicméně nakonec jsme scénu pojali jako legraci, ve výsledku jsem se nemusela až tolik stresovat.

Role studentky v představení Burundanga je tedy letos vaše první hlavní…

A zrovna na konec sezóny (směje se). Už dlouho jsem navíc nehrála v žádné komedii, naopak poslední dobou to byly samé vážné věci. O to je zkoušení příjemnější, jsem ráda, že se nemusím ničím trápit. I když…my se přesto trápíme. A dost.

Proč?

Nastudování komedie není překvapivě vůbec hračka. Tím spíš, když mě osobně tento žánr není až tak vlastní a úplně si v něm nevěřím. Udělat gag na jevišti tak, aby nebyl prvoplánový a podbízivý, je docela náročné. Jsem ráda, že mi autoři komediální roli svěřili. I když se s ní peru. Je to výzva.

Jak to máte v soukromí? Přijdete mi totiž velmi veselá a optimistická.

Veselý člověk jsem, ráda se směji. Ve společnosti však rozhodně nejsem bavič, zastupuji spíš roli vděčného posluchače. Ráda si s lidmi povídám, vnímám je, ale rozhodně je neumím bavit. Někdy mě to mrzí, obdivuji jedince, kteří dokáží ostatní pobavit a rozesmát. Já sama občas vytvářím komické situace jenom z blbosti.

A jak se vám vrací do role studentky?

Sama jsem ještě správné herecké prostředky nenašla (směje se). Fakt je ten, že se do svých vlastních studentských let nevracím, nečerpám ze vzpomínek na mládí.

Po premiéře vás čekají již zmíněné divadelní prázdniny… Co na ně plánujete?

Můj syn Kristián nyní končí první třídu, takže se poprvé na prázdniny hrozně těší. Hned na začátek července jsme si naplánovali společně s kamarádkou a jejím stejně starým synem dobrodružnou jízdu na raftu. Sjedeme si pro začátek Berounku, moc se těšíme. Každoročně v létě jezdíváme taky do Chorvatska, uvidíme, jestli to vyjde i letos.

Máte potřebu si po deseti měsících na divadle v létě odpočinout?

To víte, že jo, ačkoli divadlo není stereotypní prací v pravém slova smyslu. Člověk potřebuje dát prostor jiným myšlenkám, změnit prostředí, vidět jiné lidi, odpočinout si a načerpat novou sílu. Já osobně trávím ráda čas tím, že pracuji rukama. Ať už se hrabu v hlíně na zahrádce, tvořím z keramiky nebo třeba vymaluju byt.

Pocházíte z Košic, mnoho let jste také žila na Moravě. Jezdíte ještě někdy do míst vašeho dřívějšího bydliště?

Do Olomouce, kde jsem žila, se bohužel moc nedostanu, maximálně jednou do roka. Je mi to líto, protože tam mám spoustu přátel, kteří mi chybějí.

A do Košic, vašeho rodného města?

Tam jsem byla naposledy před osmi lety, a právě proto se tam chystáme i s Kristiánem letos. V Košicích máme celou rodinu, taky mi tam zůstalo dost kamarádů. Jako dítě jsem vystupovala v pořadu Zlatá brána, který vysílala košická televize, a s přáteli, které jsem tam získala, jsem stále v kontaktu. Byly jsme tehdy obrovská parta.

Kterou jste ale musela opustit… Jak jste jako šestnáctiletá holka vnímala přestěhování z Košic do Brna?

Myslela jsem si, že spáchám sebevraždu (směje se). Nesla jsem to krutě, tvrdě, vyčítala jsem mamince, že mi zkazila celý život. Byla jsem v „totální" pubertě, přišla jsem o všechny svoje lásky, kamarády, prostě o všechno. V Brně jsem nikoho neznala a ještě jsem po prázdninách nastupovala do nové školy… Konec (směje se). Ale trvalo to jen asi půl roku, potom už jsem si nedokázala představit návrat zpět.

A jaký byl přechod do Prahy před šesti lety?

Po jedenáctiletém angažmá v olomouckém divadle už jsem cítila, že bych měla odejít jinam. Neměla jsem se kam posunout, v životě nerada zůstávám dlouho na jediném místě. Na druhou stranu nejsem zastánce velkých razantních změn, bojím se jich. I proto byl pro mě odchod z Olomouce do Prahy nepředstavitelný. Bohužel se mi ale trochu zašmodrchal soukromý život, a tak mi nabídka z Městských divadel pražských přišla vhod.

Šla jste i do razantní životní změny, kterých se bojíte.

Dneska jsem za to zpětně strašně vděčná. Odešla jsem do neznáma, sama s rok a půl starým dítětem, a překvapivě to až tak strašné nebylo. Kolegové v divadle mě přijali tak vřele, že jsem zpočátku ani žádnou změnu nepociťovala.

Takže jste si se synem neužila ani mateřskou dovolenou…?

Bohužel… Když byly malému čtyři měsíce, začala jsem zkoušet, v půl roce už jsem hrála. Zkrátka není zbytí, když potřebuje člověk peníze.

A jaký byl přechod na český jazyk? Dneska hovoříte jako rodilá Češka.

To vám děkuji, nicméně olomoucká hanáčtina se ještě sem-tam projeví. Dlouho jsem nedokázala pochopit některé fráze, které vy Češi (směje se) říkáte. Například „Pozdě bycha honiti". Slovíčko „bycha" mi nikdy nikdo nevysvětlí. Nebo vaši častou frázi „Chyba lávky", místo toho jsem ještě asi před pěti lety říkala „Chyba lásky", přišlo mi to logičtější.

Mluvíte doma na syna slovensky?

Občas ano, protože když mu byly asi čtyři roky, sledoval v televizi pohádku, a za deset minut na mě volal, ať mu ji přepnu, protože je v angličtině. Jenomže ona byla ve slovenštině… V tu chvíli jsem řekla, tak takhle, hochu, ne. Sbalila jsem mu kufřík a jel na týden s babičkou do Košic. Když přijel, sám chtěl, abych na něj mluvila slovensky. Teď má dokonce i spolužáka ze Slovenska, takže rozumět chce a často se mě i ptá na různá slovíčka. Je ale ostuda, že mladí lidé dnes slovenštině nerozumí, vždyť jsme si tak blízko!

Půjde Kristián ve vašich hereckých šlépějích?

Doufám, že ne! O divadle se ještě nezmínil, ale cítí se tu velmi dobře. Viděl všechny hry, v nichž hraji, nejvíc se mu zatím líbily Šakalí léta. Ty už sice nehrajeme, ale mluví o nich pořád. Taky si oblíbil představení Vražda jako poznaná nutnost, především scénu s rybičkou, které jsem do akvária vylila jogurt. Nově se byl podívat i na inscenaci Bylo nás pět, tam si pochvaloval hlavně úsek, kdy se Péťa Bajza dostal při blouznění v horečkách do Indie. Zatím u něj ale převládá touha stát se pracovníkem u počítačů, kosmonautem, zvěrolékařem, archeologem a učitelem.

Čtěte také: Herečka Vagnerová: Byly časy, kdy jsem se ve volném období hroutila