Gaydečka: Lávka je nevypočitatelná jako krásné ženy

Krásných 20 let letos slaví pražský Klub Lávka, který sehrál důležitou roli v naší polistopadové éře. Pozici strategického místa, v němž se odehrává spousta ojedinělých kulturních událostí – přičemž tou právě probíhající je Lávka River Stage – si drží dodneška. Na časy, kdy to všechno v Lávce začalo, vzpomíná její ředitel a zakladatel Boris Gaydečka:

„Těsně po změně režimu, v tehdejší euforii, jsem si usmyslil, že je nutno uspořádat obří koncert na oslavu vítězství demokracie v Evropě. Dal jsem se dohromady s kamarády z různých branží a začal s nimi připravovat třídenní oslavnou akci á la Woodstock. K tomuto účelu jsme si založili společenskou organizaci Aktivita 90, která po několika týdnech čítala asi třicet členů a sdružovala hudebníky, právníky, obchodníky a architekty. Tedy všechny ty, kteří se nechali myšlenkou organizace obrovského koncertu Život bez hranic nadchnout.“

Ten koncert se měl konat v červenci 1990 na spartakiádním stadionu.
Ano, a jeho příprava probíhala díky tehdejší náladě a vstřícnosti bezproblémově. Podporu jsme získali od pražského primátora Jaroslava Kořána, ministra kultury Milana Lukeše, ministryně obchodu Vlasty Štěpové a předsedy Občanského fóra Milana Urbana. V Praze jsme se sešli se známým producentem koncertů pro Mandelu Tony Hollingsworthem, který přislíbil účast špičkových kapel a interpretů. Z některých cestovních kanceláří již v březnu chodily objednávky na vstupenky. Všem bylo jasné, že ve žhavé porevoluční době bude koncert evropskou událostí. Na pódiu ve tvaru spojené Evropy se měly vystřídat i kapely ze všech osvobozených zemí, které jsme přes konzuláty zkontaktovali. Bohužel se koncert nakonec nekonal, protože již v rané demokracii vstoupili do hry lidé a použili praktiky, za jejichž odstranění jsme tehdy usilovali.

Zato se vám podařilo něco jiného.
Díky příznivým referencím se nám podařilo vyjednat s Národním muzeem pronájem zašlého koncertního sálu v přízemí Muzea české hudby, posléze pronájem zadní „kosy“ zahradního prostoru, který se opírá o Karlův most. Následně jsme získali do pronájmu zchátralý prostor vedlejšího přístavku, který za dávných časů sloužil jako úložiště ledů určených pro rozvoz po Praze. Prvního srpna 1990 jsme dokončili stavbu baru z lešenářských trubek a žabek, které jsme objevili zrezavělé na smíchovské navigaci. Od okamžiku, kdy náš první číšník Jakub Kohák vyšel v lokajské zástěře pod vrbu na Novotného lávce a šťastně na mě křičel – Borisu, jsou tam nějaký lidi a chtěj po mně víno – se věci rychle posunuly.

V klubu se začala scházet řada osobností a odehrála se tam spousta zajímavých událostí. Připomenete nějakou?
V bývalé šatně Muzea české hudby se postupně vystřídali známí politici, hudebníci, herci, Lávka jakoby tehdy ztělesňovala novou uvolněnost. Ač byla vybavená mizerně – na lešení hrálo chraplavé rádio, basy s pivem stály v koutě a splachovací záchody se nacházely nesmyslně vedle „pódijka“ v bývalém koncertním sále – byla nabitá. Lidé posedávali, polehávali, atmosféra byla nezaměnitelná a noci nebraly konce. Pavel Landovský tehdy Lávce věnoval první tisícikorunu, kterou jsme zarámovali, u stolků z lešení sedávali básník Martin Jirous, režisér Jan Němec, tu a tam Václav Havel, členové Aktivity včetně Oskara Petra a Zuzany Michnové. Za barem postávali herci z Divadla Na Zábradlí – Karel Heřmánek, Mirek Dlouhý, občas Jiří Bartoška. Na zahradě se při návštěvách Prahy pohybovali Frank Zappa, Paul Simon, Pink Floyd, v divadle hrála skupina Supertramp, zlaté desky za prodej nosičů přebírali na Lávce například Pet Shop Boys, R.E.M. Na večeři dorazil Robert Plant ze skupiny Led Zeppelin, Arnold Schwarzenegger, slavný tenista a čtyřnásobný wimbledonský vítěz Bjorn Borg nám pomáhal odklízet po zatopení spodního baru.

Smutnou kapitolou byly právě povodně, které klub postihly. Jak jste se s nimi vypořádali? A co vám nenávratně vzaly?
Musím přiznat, že při pohledu na rysku v bosáži Muzea české hudby, kam až sahala voda při poslední povodni v roce 1890, mi občas zamrazilo. Věděli jsme, že sto let od poslední stoleté povodně je již pár let za námi, ale tak jako každý, i my jsme doufali, že se nás týkat nebudou. Povodeň je živel, kterému se nedá vyhnout, je to odveta přírody za to, co jí způsobujeme. Horší je ovšem utkat se s lidskou „povodní“. Všechny právní předpisy, různé síly a stav byrokracie je nevyzpytatelný. Kdybychom nezfalšovali povolení, nedostali bychom se ani do totálně zdevastovaného klubu uprostřed Vltavy. Částečně otevřít se nám jej podařilo už za měsíc, tedy 14. září 2002, a zbytek pak do konce října.

K výročí Lávky chystáte knihu. V jaké fázi příprav je a co všechno v ní čtenáři najdou?
Vzpomínky nejen na Lávku, ale i na některé výstřelky z mého života. Šlo mi opravdu o to, aby některé příběhy, které jsem prožil od roku 1968 až dodneška, byly zachovány, přinejmenším pro kamarády a mé nejbližší. Před měsícem byla kniha zredigována na polovinu a tudíž zbavena balastu. A mně zrovna něco z toho balastu přišlo zábavné. Takže se vydání pozdrželo. Naštěstí se na trh dostane pár kousků, takže mi až tak velké zostuzení mezi intelektuály nehrozí.

Jak vidíte budoucnost Lávky?
Teď, když probíhá Lávka River Stage na našem vodním divadle v laguně pod Karlovým mostem, prožívám krásné období, které mě dobíjí. Všechno se seběhlo nádherně neorganizovaně, nadšenecky a bez přípravných výborů. A má to u lidí odezvu. Do budoucna se chceme i nadále ubírat nevypočitatelnou cestou pod dávným heslem „Lávka místo pro každého“. Rozhodně budeme vycházet z neotřelé kombinace uměleckých žánrů, které lze na naší vodní scéně sledovat. Rádi bychom, aby se u nás pravidelně prezentovali členové Bohemia baletu pod vedením ředitele Státní konzervatoře Jaroslava Slavického, dále smyčcové trio s klasickou hudbou v moderním podání String Ladies, pouliční divadlo, které vede Jakub Vedral v kombinaci s operou. Na Lávce má své prioritní místo Jaroslav Dušek s veleúspěšnými 4 dohodami. Lávka je jiná, je na nejkrásnějším místě v Praze, už jí je dvacet, je trochu nevypočitatelná jako všechny krásné ženy, nikdy nevím, co od ní očekávat.