VYBERTE SI REGION

Dramaturg Martin Fahrner: V knížce si mohou čtenáři vybrat, komu budou věřit

Praha /ROZHOVOR/ - Martin Fahrner nesklízel uznání jen jako předkladatel a dramaturg, ale také jako literát. Příznivé ohlasy měla už jeho kniha Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. O tři roky později pak vznikla Pošetilost doktora vinnetouologie. Pak nastala dlouhá jedenáctiletá odmlka. Nyní přichází s novinkou, jež nese název Bláznův kabát.

29.12.2015
SDÍLEJ:

Martin FahrnerAutor: Repro foto

Máme před sebou vaši novou knihu Bláznův kabát. Na co se mohou čtenáři těšit?

Je to kniha, kterou jsem psal docela dlouho. První řádky vznikly už v roce 2007. Vždycky jsem něco vytvořil a pak se k tomu zase vrátil. Snad to k něčemu bylo. Můj vydavatel i má manželka shodně tvrdí, že je to zatím moje nejlepší dílo. Osobně si to myslím také. Ale to tak bývá, že autor má nejraději své poslední dílo. Dokud se od něj trochu neodtrhne a nenechá ho žít svým vlastním životem. (smích)

Můžete přiblížit, o čem Bláznův kabát pojednává?

Je specifická hlavně kvůli své formě. Má jednotný děj, ale vyprávějí ho na přeskáčku osoby, kterých se tento příběh týká. Každý z nich ho líčí po svém a vlastně nikdy nevíme, kde je ta skutečná pravda. Čtenář má pak alespoň tu výhodu, že si může vybrat, třeba podle toho, kdo je mu zrovna nejsympatičtější. (smích)

Jaké postavy zde najdeme?

Tak třeba rakouského profesora filozofie, německého řidiče kamionu či recepční z Vysokých Tater. Rozptyl profesí hrdinů této knížky je poměrně široký. Jejich příběhy se různě prolínají, některé postavy se potkají a pak se jejich osudy rozejdou, jiné jsou spolu svázány mnohem víc…

Proč jste se rozhodl pro tuto specifickou formu vyprávění?

Na začátku byl pokus napsat povídku, která by vycházela z toho, že jednu příhodu vylíčí dva lidé svýma očima. Vtipné je, že tato povídka v knížce nakonec vůbec není (smích). Přišla mi hodně dlouhá, tak jsem ji jako nesmiřitelný krátič divadelních her vyškrtl.

Relativita vyprávění nejrůznějších příběhů a historek je zvláště v dnešní době vůbec silné téma, nemyslíte?

Přesně tak. Domnívám se, že je to silné osobní téma řady lidí, kteří žijí v této společnosti, samozřejmě včetně mě samotného. Jedna z hrdinek knížky je běženkyně. Ne syrská, ale chorvatská. Když dnes slyším v televizi různé zprávy či diskuse o uprchlících, ptám se sám sebe, co já o těch lidech vlastně vím? Jedni tvrdí, že bychom některé měli mít doma, druzí zase přesný opak, že jsou životu nebezpeční… V knížce si alespoň čtenáři mohou naprosto svobodně vybrat, komu budou věřit.

Proč jste zvolil název Bláznův kabát?

Protože rakouský profesor filozofie je braný okolím jako podivín, který chodí v kabátu se spoustou kapes. V nich má úplně všechno, co potřebuje k životu. Na jeho sklonku žije ve vlacích, protože nechce být sám a chce se bavit s lidmi. Někomu se může zdát, že říká zvláštní věci a většina lidí ho považuje za blázna.

Inspiroval jste se konkrétními lidmi či jde o fiktivní postavy?

Autor se snad vždy inspiruje někým, koho v reálném životě potkal. Ale pak z něj udělá někoho jiného, aby se ten člověk třeba v té postavě nepoznal. Literární figura už přece jen musí mít trochu jiné parametry než člověk z masa a kostí. Například pána, který je předobrazem postavy rakouského profesora filozofie, jsem potkal ve vlaku, když jsem mířil na nějaké autorské čtení do Slovinska.

Inspirace vašimi cestami po Evropě je knížka hodně bohatá…

Ano. Skoro rok a půl jsem strávil ve Španělsku, takže je tam hodně o Španělech, jejich jídle, kultuře…

Vaše předchozí knihy sklízely velké úspěchy nejen u nás, ale i v zahraničí. Jakého úspěchu si nejvíc ceníte?

Vždycky člověka potěší, když někdo řekne, že jsou to silně prožité knihy. Naštěstí mě psaní pořád baví a knížku si mohu dovolit vydat až ve chvíli, kdy cítím nějakou niternou potřebu a ne v době, kdy na mě tlačí vydavatel.

Ale vám se podařilo prorazit v cizině už se svou prvotinou…

To je pravda, to jsem si tehdy užil slávy… (smích) Šlo o knihu Steiner aneb Co jsme dělali, která je hodně o fotbale. Vydalo mi ji nakladatelství Piper Verlag v Mnichově a ono se to zrovna tak hezky sešlo, že se právě konalo mistrovství světa v Německu. Jezdil jsem s ní do míst, kde se hrálo, a četl, ještě společně s jedním Italem, který vydal knihu na podobné téma. Viděl jsem spoustu německých měst. Tato kniha pak vyšla i ve Slovinsku. Ale za svůj největší úspěch jsem považoval, když před třemi lety vyšla v Polsku knížka s názvem Ne jenom Hrabal, kde byly povídky osmi dalších zajímavých českých poválečných (!!!) autorů mimo Hrabala. A byl jsem tam já spolu s Ivanem Klímou, Josefem Škvoreckým nebo Karlem Sidonem. Samozřejmě všechny výše vyčtené úspěchy jsou vždycky i výsledkem úsilí mých překladatelů a agentů, takže v Polsku jsem za svou „slávu" vděčný výtečnému bohemistovi a překladateli Janu Stachowskému a své zahraniční agentce Daně Blatné, která mi teď právě připravuje anglické vydání Steinera.

Jak to vypadá s vaší divadelní prací?

Neustále poměrně intenzivně překládám. Jsem rád, že v dnešní době to jde i třeba při cestě ve vlaku. Člověk si vezme počítač, na internetu si online najde hru, kterou má chuť přeložit a může začít. Letos jsem zvládl čtyři tituly. Jsem rád, že se mé překlady hrají v různých divadlech po celé republice. Přiznám se, že poslední dobou se zaměřuji hlavně na komedie, protože toho smutného je kolem nás ve světě docela dost… A navíc jsem se trochu odborníkem na ně stal tady v Pardubicích. Hodně jsem se najezdil při vybírání titulů na celorepublikovou přehlídku nejlepších divadelních komedií Grand Festival smíchu. I tentokrát tam mám svůj překlad.

A práce dramaturga už vás nyní tolik neláká?

Na jednu stranu, já jsem dlouho osoba samostatně výdělečně činná, a to má své výhody. Jednou z nich je určitě samostatnost a svoboda. Na druhou stranu, já jsem byl většinu života dramaturg, takže uvažuji jako dramaturg. Když vidím, že se někde ve světě hraje hra pro dva herce a pět hereček, dovedu si představit, kolika dramaturgům by to vytrhlo trn z paty. To pak čtu jako detektivku. A když je první půlka dobrá, modlím se, ať se to ve druhé nepokazí. A když se to pokazí a vím, že to není nasaditelné, tak to je jako kdyby se mi rozpadl dramaturgický plán. A zase na druhou stranu, pracovat z domu mi dává možnost střídat různé práce. Kromě té intelektuální si můžu dovolit i tu fyzickou, a to mě baví. Divadlo mám samozřejmě pořád moc rád a když mi někde nasadí můj překlad, vyrážím s rodinou na premiéru. Ta bývá hektická, tak se po ní těším, že budu třeba pracovat v lese…

Co tam děláte?

Teď jsem třeba řezal pilou velké množství popadaných stromů. Musím se pochlubit, že mi to s pilou docela jde. (smích) Ale je to samozřejmě makačka! S manželkou navíc máme wellness studio, kde občas dělám maséra. A nebo třeba dodáváme pro jeden hotel na Šumavě mateřídoušku nebo dobromysl. Dříve je dováželi z Rakouska, tak jsme jim nabídli, že je klidně mohou mít od nás. Proto teď stavíme sušárnu bylin a je to úžasná a z mého pohledu naprosto uklidňující práce. A když mě pak bolí ruce, jdu zase pracovat hlavou.

To je asi ideální kombinace, že?

Ano. Navíc jsem rodinný typ, takže si můžeme dovolit s manželkou a synem takový luxus, že jsme prakticky od rána do večera spolu.

Ponorka nenastala žádná?

S ženou jsme spolu pětadvacet let a zatím žádná nepřiplula.

Ne vždy ale bylo všechno ideální, například ve chvíli, kdy jste se ocitl na seznamu osob spojovaných s kuřimskou kauzou, která byla považována jako jeden z nejznámějších případů brutálního zacházení s dětmi v Česku. Jak na tuto kauzu zpětně vzpomínáte?

Dodneška nad tím vším žasnu. Já jsem až extrémně svobodomyslný člověk a nesnáším násilí, a to i psychické, manipulace a jiné věci, kterých je kolem nás tolik. A najednou tohle. Byla to naprostá virtuální realita, absolutně přitažená za vlasy. Vždycky někdo přišel s nějakým tvrzením, které za chvíli odvolal. Na to se ani nedalo reagovat, protože těch podnětů a zvratů bylo tolik, že je člověk ani nestíhal, byť se ho údajně měly týkat. Ta kauza si skutečně žila svým životem a asi jediné, co bylo možné udělat, bylo oprostit se od ní a rezignovat. Podle mého názoru vlastně nikdo nakonec nechtěl znát tu pravdu, jen si některá média zvyšovala sledovanost a náklad.

Poznamená člověka takový zážitek?

Vyrovnává se s tím těžko. Pochopíte, že vlastně nemáte možnost to, co se děje kolem vás, ovlivnit. A žasnete, že ve středu té události je nějaká virtuální figura, kterou jste reálně vy sám.

Měla kauza pak ještě nějaká pokračování?

Snad jedině to, že jsme se pak dobu tahali různě po soudech. Ne že bychom my, někdo z naší rodiny, byli souzeni. Já jsem nikdy nespáchal žádný trestný čin, jenom v Norsku mi řekli, že jsem spáchal přestupek tím, že jsem podepsal tramvajenku Barbory jako její otec. To je celá skutková podstata. Dokonce v novinách několikrát zaznělo, že nesouvisíme s kauzou Kuřim, ale už jenom malými titulky a ne na titulní straně, takže si toho málokdo všiml. My jsme naopak zažalovali jeden bulvární deník a jednu televizi a po letech odvolávání a předávání od instance k instanci jsme oba soudy vyhráli. To už se také psalo jen malými titulky.

Ale pro vás to znamenalo, že jste si musel najít novou práci…

Norsko nás stálo hodně peněz a nechtěli jsme to splácet do konce života z průměrného platu. Rozhodl jsem se, že si udělám řidičský průkaz na kamion. Člověk pak sežene práci hned a je navíc docela dobře placená. A pro mě to bylo ještě splnění mého dávného klukovského snu. Od roku 2008 do roku 2010 jsem se tak vlastně ocitl na silnici. Už tuto práci dlouho nedělám, ale byl to zajímavý zážitek. Koneckonců, hodně příhod z této mé éry je zachyceno i v mé nové knížce Bláznův kabát…

Stručná vizitka Martina FahrneraNarodil se v roce 1964 v Jablonci nad Nisou. Po absolvování gymnázia v Náchodě studoval Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, později dramaturgii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění.

Působil jako dramaturg v divadlech v Jihlavě, Pardubicích a Brně. Kromě prózy píše i divadelní hry a písňové texty.

Aby uživil rodinu, pracoval také jako topič, vyráběl keramiku, byl průvodcem ve Vysokých Tatrách a učil. Spolu s Petrem Ulrychem napsal divadelní hry Legenda (1994) a Kouzelné střevíčky (2000), přeložil Měsíční běs Richarda Kalinoského a Pokrevní bratry Willyho Russella.

První knihu Pohádky pro veliké děti (1994) odvysílala Česká televize. Druhá kniha Steiner aneb Co jsme dělali (2001) se za rok dočkala nového vydání a úspěchu u čtenářů i kritiky a zazněla rovněž v rozhlase.

Martin Fahrner byl často srovnáván se spisovatelem Otou Pavlem.

Autor: Tomáš Dvořák

29.12.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kauza čtvrtmilionového odškodnění pro katarského prince zatím nepokročila

Praha /TABULKA/ - Jen pár minut byla v úterý odpoledne u Obvodního soudu pro Prahu 2 řeč o letitém případu katarského prince – člena královské rodiny Hámida bin Abdal Sáního, který byl v naší zemi stíhán (a nakonec i odsouzen) kvůli placenému sexu s velmi mladými dívkami včetně školaček. Tento trestní případ sice soud definitivně uzavřel na sklonku loňského roku – v civilním řízení se však cizinec stále domáhá na České republice odškodnění.

České děti versus svět:
 Ve škole tráví málo času

Praha /INFOGRAFIKA/- Problém tuzemského školství ale spočívá 
v úprku kvalitních 
a mladých učitelů. Ve srovnání s cizinou berou malé platy, vyplývá ze statistik.

OBRAZEM: V parku Kampa se děti vrátily do doby Karla IV

Praha /FOTOGALERIE/ - V úterý se děti mohly alespoň na chvíli přenést do doby císaře Karla IV. V pražském parku Kampa proběhlo zábavné odpoledne s názvem Karel IV – Dětské hraní. Pro děti byl zajištěn bohatý program s plněním úkolů, odměňováním a pasováním na rytíře či dvorní dámy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies