„Rád navštěvuji premiéry svých her v zahraničí, ale pochopitelně nemůžu jezdit na všechny, protože ty hry je možné vidět jen několikrát za sebou, aby pak člověka nezačaly nudit. Bazén jsem zas až tolikrát neviděl, navíc jej mám rád, a tak jsem přijel,“ uvedl Ravenhill (1966), rodák ze Sussexu, který na sebe upozornil hrou Pěst (Fist), desetiminutovým dialogem dvou mužů o sexu.

Vzápětí, v roce 1996, se proslavil svojí první celovečerní hrou Shopping and Fucking (britské úřady však originální název zakázaly uvést na plakáty, takže byla oficiálně uvedena jako Shopping and F***ing).

Mezi jeho další úspěšné tituly patří Faust, Faust je mrtev (v Praze zhlédl právě před osmi lety jeho inscenaci režírovanou Jiřím Pokorným), Polaroidy, Produkt a Domeček pro buzničky (u Matky Kapavky), který nedávno v české premiéře uvedlo taktéž Divadlo Letí.

ČTĚTE VÍCE:Ravenhillův Domeček pro buzničky v Paláci Akropolis

Protagonisty Bazénu je skupinka lidí, kteří bývali velkými přáteli. Jedna z nich se stala úspěšnou umělkyní, ostatní jsou také umělci, ale už ne tak významní – a právě z jejich perspektivy je hra podávána.

„Ona úspěšná umělkyně uspořádá ve svém domě party a skočí do bazénu, protože si myslí, že je v něm voda. Voda v něm ale není a ona utrpí velice těžká zranění. Inspirací pro tento příběh mi byly fotografie Američanky Nan Goldin, která vlastně udělala to samé. Svá velice těžká zranění zdokumentovala a fotografie pak vystavila,“ vyprávěl Ravenhill, který si tak ve hře klade otázky, zda je dobře nebo špatně, jak nakládáme se svým vlastním utrpením nebo s utrpením druhých lidí a zda můžeme utrpení proměnit v umění.

Něha opomenuta

„Myslím si, že každá hra je otevřená k interpretaci. Zdá se mi, že ty moje mají režiséři tendenci vydávat za ještě tvrdší, než jaké doopravdy jsou. Například ve spoustě mých her se objevují momenty něhy, křehkosti, porozumění mezi lidmi, ale protože v módě je právě ta krutost, která je s mými díly spojená, tak tyto momenty bývají často opomenuty,“ upozornil dramatik.

Ač si za svá díla vysloužil označení „jeden z nejvýznamnějších tvůrců cool dramatu“, jako diváka jej v divadle zajímá úplně všechno – Shakespeare, muzikály, staré i nové hry. Nemá žádný vyhraněný směr. „Ale ano, už coby teenager jsem chtěl být cool – to znamená v klidu, v pohodě, hodně in. Takže mi tato nálepka vyhovuje,“ prohlásil Ravenhill.

Skutečnost, že jeho hry vzbuzují u publika obrovský zájem, si vysvětluje takto: „Kapitalismus může být destruktivní a nebezpečný. Zažili jsme ve Velké Británii v osmdesátých a devadesátých letech, jak může ničit mezilidské vztahy. Myslím si, že lidi ten jev chtěli tehdy ukotvit, pojmenovat. A vzhledem k tomu, že se teď kapitalismus rozšířil i do zbytku Evropy, rezonují ty moje hry v celoevropském kontextu,“ dodal.