VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dokumentaristka Průchová: Nemohla bych milovat lidi, kdybych se provinila

Praha /ROZHOVOR/ - Když jsme se poprvé setkali s Dagmar Průchovou, bylo to při pietním aktu na hřbitově v Ďáblicích. Na něm jsou mezi oběťmi komunistických činů v Československu i náhrobky dětí, které zemřely ve vězeních. Iniciativa lidí proti komunistům se nyní dokonce obrátila na Nejvyšší státní zastupitelství, aby zločiny po desítkách letech prošetřilo.

15.6.2015
SDÍLEJ:

Dokumentaristka Dagmar Průchová.Foto: DENÍK/Benedikt Lederer

Osmasedmdesátiletá dokumentaristka o uvězněných matkách a dětech natočila po sametové revoluci film Nesmíš plakat. Sama jako dvanáctiletá byla se svou matkou zatčená.

Jaký to byl pocit spatřit dětské náhrobky v Ďáblicích?

Byla jsem tam už před dvěma lety a dotýkalo se mě to víc. Teď už jsem věděla, do čeho jdu. I tak má člověk pocit smutku, například i za děti, které byly postihovány kvůli původu, rodičům. Většina z nich dopadla hůř než já. Nemohly si vydobýt školu, celý život dělaly podřadné těžké práce. Některé děti byly i zmrzačené.

Jak?

Narazila jsem na různé příběhy. Komunisté ve vězení věšeli děti za nohy, mlátili je před matkami, aby se přiznaly. Stalo se, že naštípli páteř malé holčičce, která tak byla do smrti invalidní. Jiné čtrnáctileté dívce zase vymlátili zuby.

Sama jste byla společně s matkou v padesátých letech zatčena. Proč k tomu vlastně došlo?

Matka pomáhala rodinám přes hranice do Západního Německa. Šlo o lidi, kteří by tady skončili špatně. Buď kvůli politické činnosti, nebo majetku. Rok se to dařilo. Pak k nám jednou v noci přijeli estébáci. Vzbudili mě, když mi svítili baterkou do očí. Ty mi následně zavázali. Původně vzali kousavou šálu, ale nakonec se rozhodli pro hedvábný šátek, což bylo lidské gesto.

Proč lidské gesto?

Protože věděli, že ho budu mít stále na očích. Byla to lepší varianta než nepříjemná šála. Šátek mi totiž z očí nesundali za celou dobu, co jsem byla ve vyšetřovací vazbě. Proto nevím, co se dělo, ani jak dlouho jsem tam byla. Dítě vnímá čas jinak. Tím, že jsem neviděla obličeje, jsem všechnu svou nenávist vztahovala na režim.

V roce 1990 jste pak natočila film Nesmíš plakat, který popisoval příběhy žen v komunistickém vězení. Za jakých okolností se natáčel?

V roce 1990 nebylo v únoru jasné, jak celá věc dopadne. To jen prizmatem těch let máme pocit velkého vítězství, ale nikdo z nás nevěděl, co komunisté mohou ještě udělat. Volby byly vzdálené. Napadlo mě, protože jsem už myslela na volby, udělat film o něčem neznámém. Vědělo se o Slánském, málo se vědělo o politických vězních z roku 1968, ale téměř nikdo nevěděl o matkách a dětech ve vězeních. To jsem si tenkrát říkala, že by bylo záhodno o tom natočit.

Kde jste tyto ženy našla?

V Riegrových sadech měly zrovna sraz bývalé politické vězeňkyně, takže jsem tam šla a domluvila jsem se s některými z nich. Do snímku jsem si vybrala hlavně ty, které nic neudělaly, a přesto byly uvězněny. Od února do března jsem film připravovala. Napadlo mě, a bylo to poprvé, co se to ve filmu použilo, že otluču o ústa komunistů jejich propagandu. V ironickém kontextu drastického vyprávění budu střihat veselé výkřiky, jak je to tady úžasné, jak se máme.

Vzpomenete se ještě dnes na příběh nějaké ženy, která se dostala do vězení za nic?

Anežka Šlatauerová. S manželem se seznámila v sirotčinci, otevřeli si spolu dílničku na kachličky a měli dvě děti. Byli to apolitičtí lidé. Když však bylo jejich dětem okolo patnácti let, tak je zavřeli.

Proč?

Stát sledoval jednoho člověka, který si naneštěstí pro tento pár zařizoval koupelnu, a proto asi dvakrát navštívil jejich prodejnu. Když se rozhodlo, že se tento muž zatkne, došlo i na tyto dva sirotky.

Co se s nimi dělo?

Manžela zlomili celkem hned, a proto podepsal přiznání, které po něm komunisté chtěli. Ale Anežka byla nesmírně pevná ženská sirota, která se do života postavila na pevných nohou. Udělali jí něco neuvěřitelného. Na dva dny ji zavřeli do páry. Takže se ji začala loupat kůže po celém těle. Přesto jim nepodepsala předepsaný dokument, kterým by se přiznala, že je vlastizrádkyně a špionka. Pak jí řekli, že jestli jim to nepodepíše, udělají z její dcery prostitutku a ze syna pasáka. Až po těchto výhrůžkách podepsala. Dostala doživotí a ve vězení byla jedenáct let. Rodinu viděla asi dvakrát, a když vyšla ven, byla už babičkou.

Bylo těžké prosadit snímek do televizního vysílání?

Tehdejší šéf televize nechtěl snímek pustit před volbami. Můj kameraman byl však aktivní a film odnesl na Kavčí hory na techniku, kde si ho promítali. Zaměstnanci pak řekli, že půjdou do stávky, pokud snímek nepůjde do vysílání před volbami. A tak se dostalo Nesmíš plakat ve čtvrtek před volbami na obrazovky.

Jaké film vyvolal reakce?

Komunisté se vztekali, že jim pokazil volby. Tehdy to vzbudilo zájem, dokonce mi psali mladí komunisti, že vystupují ze strany, že nevěděli, že strana tohle dělala. Zároveň jsem měla i šibeničky ve schránce a různé další výhrůžky. Nebyla to moc idylická doba. Film však nebyl de facto, krom jedné z žen, o nenávisti, ale spíše o odpuštění a smíření. Ženy říkaly, co se jim stalo, což však bylo hrozné.

Je ještě nějaké téma, které byste chtěla zpracovat?

V roce 2012 jsem dostala grant Českého literárního fondu na hodinový film Můj přítel Faust o mém kamarádovi Jindřichovi Fairaizlovi, který pracoval od 60. let v televizi, kde dělal pořady, které měly zlepšit morálku národa. Dovoloval si upozorňovat na věci proti režimu.

Co se s ním stalo?

Po normalizaci musel z televize odejít a šest let dělal asistenta režie u krátkého filmu. Pak podepsal vázací akt a byl nasazen na Chartu 77, do které se chtěl vlámat. Ale Václav Havel ho chtěl paradoxně chránit, takže ho nechtěl vzít.

Co ho vedlo k donášení?

Chtěl točit a komunisté mu to slibovali. Tahali ho za nos, až byl jako Pinocchio. Nakonec měl toho dost a vypověděl spolupráci. Záznam o donášení se skartovaly, ale jho činnost zůstala v hlášení řídicích orgánů.

Jaký byl jeho osud po sametové revoluci?

Po sametu ho Havel jmenoval generálním ředitelem televize, brzy však přišel na to, že Jindřich podepsal vázací akt. Domluvili se, že ze zdravotních důvodů odejde. Nikdo jiný ale stále nevěděl, že se Jindřich takto zlomil.

Přesto se na to nakonec přišlo.

Ano, najednou vyšly Cibulkovy seznamy a jeho syn mu oznámil, že je v nich také uveden. Jindřich odjel na chalupu, ve které měl většinu svých děl, která poté shořela. Asi ji podpálil, ale kdo ví. V půl jedné v noci jel pak člověk z Davle na Prahu se svými psy. Po cestě potkal svítící auto stojící na krajnici, ve kterém byl Jindřich. Jel asi pět minut, než si uvědomil, že zapomněl krmivo pro psy na chalupě. Otočil vůz, ale to už Jindřich umíral v autě, ve kterém to napálil do sloupu.

Takže nehoda?

Mělo to asi vypadat jako nešťastná náhoda, jako vteřinový spánek. Tím, že ten muž však auto viděl u krajnice, tak bylo jasné, že chtěl maskovat sebevraždu. Po zveřejnění chtěl prostě skoncovat svůj život.

Dostala jste vy sama nabídku ke spolupráci?

Jako devatenáctiletou holku mě tahali jako kočku, abych podepsala spolupráci. Tři roky to trvalo, než to na začátku 60. let skončilo. Chápu však, že někdo jako Jindřich, jehož prioritou byla práce, podepsal. Já jsem šla dělat rukama, pořád mi vyhrožovali, že mě vyhodí z práce a já budu příživnice. Nevadilo mi to, neměla jsem práci jako prioritu. Dokážu si však představit, že bych neustála, kdyby mi sebrali dítě. To bych i možná podepsala.

Dá se dnes hodnotit lidi za to, co udělali za minulého režimu? Kdo je může případně soudit?

Moje matka byla v Kutné Hoře, zavřeli jí do samotky pod starým vězením. Po třech měsících se tam měl člověk zbláznit, ona tam byla osm měsíců. I tak nic nepodepsala. Měla tedy morální právo poté říci, že lidé nemají nárok vůbec soudit osoby, které byly ve vězení, a podepsali spolupráci. Stejně tak si já dávám morální právo. Beru člověka, který podepsal, že byl vinen, ale vinu nesli hlavně ti, kteří ho k tomu donutili. Ten, kdo takový návrh ani nedostal, by měl mlčet.

Dělala jste rozhovory s lidmi, kteří se na uvěznění či popravách podíleli. Připouštěli si vinu?

Před kameru jsme při filmu S nadějí, důvěrou a láskou dostali Marii Brožovou, která vykřikovala při procesu s Miladou Horákovou, že ženy dojí litry navíc a ona přivolávala americké bomby na děti. Necítila se vinná. Stejně tak soudce Karel Vaš, který se podílel na popravě generála Heliodora Píky. Necítil absolutně žádnou vinu. Šlo o lidi, kteří věděli, že je to vymyšlené, ale neřešili to.

Je možné někdy tyto činy odpustit?

Já se konečně dobrala k tomu, že miluji všecky, všem jsem odpustila. Není to póza, mně se s tím hezky žije. Sem tam vám někdo opravdu ublíží, ale nechci si říkat: „Och, udělali mi tohle, och, já jsem oběť." Nechci se tak cítit. Člověk ničí život sám sobě, když nad sebou pláče. I ten blbý život za to stál. Kdybych podepsala spolupráci, mohla bych sice točit dříve než po padesátce, ale dnes bych měla výčitky svědomí a nemohla milovat lidi, kdybych se na nich provinila.

Autor: Benedikt Lederer

15.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Opravář. Ilustrační foto.

O šikovné české ručičky je opět zájem. Opravny jsou zpět

Nový přístřešek v tramvajové zastávce Nad Havlem
2

Nad Havlem chtěli lidé budku u zastávky, jejich úsilí mělo úspěch

Dle očekávání: Karel Srp v radě ÚSTR nezasedne. Kvůli členství v KSČ

Dlouholetý předseda Jazzové sekce Karel Srp se podle očekávání nestal členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Senát dnes vzal na vědomí stanovisko své volební komise, že Srp jako bývalý člen předlistopadové komunistické strany nesplňuje zákonnou podmínku spolehlivosti. O Srpově nominaci do rady tak horní komora ani nerozhodovala. Srp se jednání Senátu nezúčastnil.

Pěstujeme olivy

I u nás se dají vypěstovat olivovníky. Můžete je mít i doma, vždyť naprosto nejlepší pro naše podmínky je jejich pěstování v květináčích. A tak se jich nebojte a pojďme společně na to.

Co je pro někoho stará veteš, jinému poslouží. Zaklínadlo zní: Re-Use

Praha – Pomoci vdechnout nový život starým věcem mají takzvaná Re-Use centra, která umožní nacházet uplatnění pro starší, avšak stále funkční či využitelné předměty. Ty by jinak kvůli své nemodernosti skončily v odpadu. Po vzoru Vídně nebo třeba Budapešti začíná magistrát hledat vhodné prostory pro spuštění pilotního projektu – dobře dostupnou krytou halu. Či více hal: buď pro otevření hlavního Re-Use centra, nebo několika center menších.

Na ozdravné pobyty pro děti ze smogových oblastí půjde 40 milionů

Praha - Na ozdravné pobyty dětí, žijících ve smogových oblastech, půjde 40 milionů korun z Národního programu Životní prostředí. Žádat o ně mohou školy, školky a nově i dětské skupiny, a to od 4. září. Oproti dřívějším dotacím je nyní podmínkou, aby byl pobyt spojený s ekologickou výchovou. V dnešní tiskové zprávě to sdělilo ministerstvo životního prostředí.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení