Do pětadvaceti se Anna Calvi bála zpívat. Zavírala se s Edith Piaf

Do Prahy přijíždí po deseti letech. Ale v úplně jiné pozici. Zatímco tehdy k nám Anna Margaret Michelle Calvi jednoduše Anna Calvi přijela jako anglická turistka na dovolenou, nyní má před sebou koncert v Lucerna Music Baru. Koncert, který aspiruje na jednu z nejzásadnějších událostí začátku letošní sezony.

Tato drobná slečna v kristových letech s výraznými rudými rty o sobě sice poprvé výrazněji dala vědět teprve před třemi lety a za sebou má dvě alba - eponymní z ledna 2011 a druhé nazvané One Breath z října 2013. Ale obě slaví nebývalý úspěch u kritiků po celém světě, objevily se ve výročních anketách o desku roku a zpěvačka byla nominovaná na nejzásadnější britské hudební ceny: Mercury Prize i Brit Awards.

Ne náhodou: zpěvačka ovládající kytaru, basu, housle, piano či klávesy, která v jedné písni neváhá přejít z něžných zasněných poloh k ostrému rocku i houpavému flamengu, žena, co si zrovna tak ráda poslechne Davida Bowieho, Elvise Presleyho, symfonie Clauda Debussyho i kytarová sóla Jimiho Hendrixe. Jejímu kouzlu podlehl i legendární hudební producent a otec ambientu Brian Eno, který ji označil za největší hudební osobnost od dob Patti Smith.

Když se to dohromady sečte, je to pro koncert, na který lze v předprodeji koupit lístek za 390 korun, hodně slušná vizitka.

Na hudebnici nepocházíte právě z typického prostředí: oba vaši rodiče jsou psychiatři. Zanechalo to na vás nějaký vliv?

Myslím, že jsem se díky tomu stala o něco zahloubanější, víc nad vším a sama sebou přemýšlím.

Je to dobře?

Ano. Je pravda, že když často sníte a žijete ve svém světě, můžete být pro mnohé divní, ale cítím, že mi to napomáhá v tvorbě: hledám, jak svoje pocity vyjádřím hudbou.

Oproti dnešnímu kultu náctiletých hvězd jste prorazila poměrně pozdě, „až" ve třiceti. Čím si to vysvětlujete?

Déle mi trvalo, než jsem si uvědomila, co chci vlastně dělat. Hrála jsem sice od dětství na kytaru a housle, ale zpívat jsem začala až kolem pětadvaceti. Do té doby jsem se bála, že bych měla někdy ke kytaře přidat zpěv, bylo takové moje malé tajemství, které jsem si dlouho nechávala pro sebe. Ale nelituji toho. Protože když jsem začala, měla jsem už jasno.

Jak jste překonávala ten strach ze zpívání?

Každý den jsem se zavírala, poslouchala Edith Piaf a další moje milované zpěvačky, studovala jejich techniku a snažila se učit podle nich. Když se to zlepšovalo a začínala jsem si trochu věřit, řekla jsem si, že do toho půjdu.

Jste na scéně stále nervózní?

Ne, stalo se to pro mě něčím přirozeným. Neřeším, kolik lidí přijde, snažím se s nimi propojit.

Do České republiky se vracíte po roce a půl od vašeho premiérového vystoupení u nás na festivalu Rock for People. Bude to vaše první návštěva Prahy?

V Praze jsem jednou byla, ale je to už hodně dávno, asi deset let zpět. Tehdy šlo o obyčejnou dovolenou, že se sem mohu vrátit díky tomu, co mám nejradši - hudbě - je úžasná věc.

Co jste tehdy dělala?

Studovala jsem umění, učila jsem hru na kytaru. Ale že bych se jednou mohla živit jako hudebnice, to byl tehdy jen sen.

Jak vám pak změnil život úspěch první desky?

Všechno je jiné, dřív jsem byla pořád v Londýně, teď jsem často na turné a každý den je jiný. Ale jako člověk jsem se nezměnila.

Všechen ten velký svět hudebních osobností nebo módních návrhářů - obdivují vás prý Gucci nebo Karl Lagerfeld - s vámi nic neudělal?

Mám pár blízkých přátel, k nimž mohu být upřímná, ale jinak jsem pořád introvert. Když mám volno, jsem nejradši sama. Zpívám si, nebo jen tak pozoruji svět a ani nemluvím. Snad za mě pak hovoří moje hudba z pódia.