Depeche Mode snad ani neumí zklamat. Prahu zase naprosto dostali

Půl roku od vyprodaného koncertu na fotbalové Slavii v Edenu jsou zase v Praze a zase mají plno - tentokrát v libeňské O2 aréně. A docela klidně bych se vsadil, že minimálně polovina těch, co v pondělí přišli, byli také v červenci loňského roku.

A docela klidně bych se vsadil, že kdyby Depeche Mode ohlásili za půl roku u nás další koncert, přišli by zas. I když někteří z nich stejně jako já nemají rádi hudební jistoty. Ale „depešáci" jednoduše představují výjimku potvrzující pravidlo.

Podobně jako v létě si přivezli i zajímavou předkapelu. Loni s technickými problémy bojující CHVRCHES ale ještě úplně nepředvedli, co v nich je (měsíc po pražském koncertu totiž tahle synthpopová trojice s křehkým dívčím hlasem a melodiemi, co jen těžko dostanete z hlavy, vydala debutovou desku, která se hned zařadila mezi nejlepší nahrávky roku).

Letos američtí The Soft Moon kombinující post-punk s výraznou vizuální stránkou a temnou, až gotickou stylizací, odehráli v O2 aréně náladotvorné, pozoruhodné představení, ve kterém nejednou zazněl odkaz na hlavní hvězdy večera z dob desek Black Celebration a Music for the Masses.

Nevděčná úloha předkapely

Ale, jak poznamenal jeden návštěvník: „Tohle je nevděčná úloha. Kapela může dělat, co chce, a stejnak si skoro všichni přejí, aby už zmizela." Depeche Mode po svých předskokanech nechali publikum ještě tři čtvrtě hodiny počkat. Ovšem pak spustili show, která byla ještě o level výš než ta už tak vydařená z loňského léta.

Ne snad, že by kapela hrála výrazně jinak, jenom měla příhodnější podmínky než na otevřeném stadionu: lepší zvuk v sevřené aréně a hlavně… tmu, která od úvodního Intra a skladby Welcome to My World dala vyniknout precizním projekcím.

Ty si zaslouží zvláštní zmínku, protože Depeche Mode je dovedli takřka k dokonalosti, každá skladba rozvíjí vlastní téma, pracuje se s černobílým i barevným filmem, pečlivě komponovanými dlouhými záběry i rychle nastříhanými záběry dění z pódia… A přesto to dohromady funguje. Kapela si klidně dovolí třeba celou skladbu promítat na trojici obřích stěn psy - a píseň (Precious) to ještě pozvedne.

Jedna z příjemných nejistot

Těšíte se tak nejen na každou další píseň, ale i na to, co se objeví na stěně. To je jedna z těch příjemných nejistot a překvapení ve večeru, v němž jdete na jistotu. Dalším - pokud nestudujete koncertní setlisty předem - bývají akustická čísla kytaristy Martina Gorea.

Loni, 23. července, to v Praze nemohlo vyjít lépe: Gore totiž slavil narozeniny. Ale i letos, v „obyčejný" den, s ním davy zpívaly - tradičně skladby, které se tolik na koncertech nehrají: balada Blue Dress z Violatoru i pomalejší klavírní verze písně But Not Tonight byly povedenou volbou.

Ačkoli… v případě Depeche Mode a jejich výjimečné pozice u českého publika, pro které prvně hráli ještě za minulého režimu, v roce 1988, funguje skoro všechno. Nejen skladby z komerčně nejúspěšnějších desek z druhé poloviny 80. a první poloviny 90. let, ale i třeba novinky z loňského alba Delta Machine, jako jsou Angel, Slow a hlavně Heaven.

Prostě žádný lumen

Publikum - mimochodem, což se v O2 aréně nestává zas tak často, od první písně skoro na všech místech k sezení užívající si vestoje - s kapelou ještě několikrát dlouho po doznění posledního tónu skladby zpívalo, Gahan na pódiu dirigoval 17tisícový dav.

Potetovaný, zmalovaný, v propoceném lesklém outfitu, pohyby připomínaje tanečníka ve veřejném domu - prostě žádný lumen - přesto člověk, kterému věříte každé slovo a pohyb, hudební kazatel, který vám možná už neřekne nic nového, ale stejnak byste na něho klidně zítra šli zas. Kolik kapel tohle dokáže?

Připomeňte si: Depeche Mode zahalili Eden do temnoty