Dejvické divadlo přišlo s nejsprostější hrou v historii

Přitom stačí málo, abyste se ocitli na pokraji systému, který kolem sebe vyvrhnul všechnu lidskou exkrementaci. Ve své nejprostší podobě. A smrdět to může pořádně.

Interiér hry Ucpanej systém, autora Irvine Welsche v režii Michala Vajdičky, kterou uvedlo Dejvické divadlo, je jednoduchý. Vesnická hospoda. Knajpa. Zaplivaná, špinavá. Výčepní pult s pípou, stůl, židle, telefonní přístroj, hrací automat. K tomu nástěnka s výsledky milovaného fotbalového klubu hrajícího tu nejposlednější soutěž jaká existuje. Klubu, kolem kterého se vše točí a jehož je hostinský (Miroslav Krobot) trenérem.

Uvnitř spousta pochybných existencí, bez vidiny lepších zítřků. Jednoduchých a často agresivních. Přemíra násilí, hospodské kecy. Postavičky žijící si svůj život zapáchající (pro mnohé vonící) fotbalem, alkoholem a debatami o ničem.

Děj hry startuje ve chvíli, kdy se po letech vězení vrací domů, do hospody a ke své ženě Marge (Jana Holcová) Gary (Hynek Čermák). Násilník, v jehož řeči je každé druhé slovo sprosté. Vrací se k ženě, nad kterou měl dohlížet hostinský. Ten na ni dohlížel tak důsledně, že se stali milenci.

Gary tuší, že někdo v hospodě je patrně ten, kdo mu nasadil parohy. Že to byl hostinský, který toužil po tom, aby Gary zůstal „bručet“ co nejdéle a nyní po tom, aby se za katr vrátil zpět, na to ale asi nikdy nepřijde. I když se snaží.

Bůh na scéně

A do toho vstupuje Bůh (Ivan Trojan), totálně zadělaný lidskými exkrementy. Od hlavy až po paty. Právě mu totiž v bytě vybuchl systém. Záchodovou mísou všechno vlétlo do bytu. Ucpanej systém. A jemu, smrdícímu na celou hospodu, je ze všeho špatně. Vzdává boj za všechno a cítí, že se mu lidské pokolení vymklo z rukou.

Zatímco v první půlce hry se doslova válíte smíchy, bolí vás bránice a utíráte si slzy, ve druhé části začne přituhovat. Najednou dostanete ťafku. Sprostot neubývá, smíchu ubývá a zní jinak. Najednou si uvědomujete, že někde kolem nás občas, někdy dost často, je nějaký ucpaný systém.

„Jsem takový, jakýho mne chcete. Tak co byste chtěli. Jsem Bůh, a já se na to mohu vys….,“ hovoří v závěru hry Trojan alias Bůh. A najednou pochopíte i absurdnost mnohých scén, které jakoby vypadly z našich životů.

Ve vzduchu ale pomalu houstne. Pořádně. Všichni začínají mít pocit, že kolem se „něco“ děje. Že se něco musí stát. Stane?

Jisté je, že tahle hra pro své dvě mince je hrou, která vás zasáhne. A může vám být jedno, zda máte ucpaný systém v bytě, nebo v duši.

Černý, cynický a brutální humor popisuje život, jaký ve skutečnosti je. A ukazuje, že vlastně ještě nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být hůř. Bůh si nás stvořil k obrazu svému. Tak proč by se s tím měl rozčilovat. Nebo se zabývat nějakým ucpaným systémem. Z téhle hry sprosťárny jen kapou. Jenže…

…jenže takový je náš život.