VYBERTE SI REGION

Braňo Holiček: Bez práce dlouho nevydržím. Baví mě střídat divadla

Praha /FOTOGALERIE, ROZHOVOR/ - O tom, že se stane hercem, měl Braňo Holiček jasno od dětství. Z rodných Košic přišel v patnácti letech studovat herectví do Prahy, kde již od druhého ročníku na konzervatoři hostoval v Divadle na Vinohradech.

12.1.2015
SDÍLEJ:
Fotogalerie
5 fotografií
Herec a režisér Braňo Holiček.

Herec a režisér Braňo Holiček.Foto: archiv Divadla Ypsilon

Tam se také seznámil s několika režiséry, kteří ho ponoukli k tomu, aby vystudoval ještě DAMU, obor režie.

„Zjistil jsem, že většina režisérů jsou převážně direktivní typy, kteří mají svoji vizi a snaží se ji přenést do herců. Někomu to vyhovuje, já jsem měl ale pocit, že tímto způsobem se celý život divadlu věnovat nechci. Chtěl jsem se sám zapojit do procesu tvorby," vysvětluje Holiček.

Ačkoli ho (televizní) veřejnost zná především ze seriálů Ordinace v růžové zahradě nebo Vyprávěj, Braňo Holiček je už sedmým rokem převážně divadelním režisérem. Sedmým rokem působí v pražském Studiu Ypsilon, věnuje se zejména vlastním inscenacím.

Na svém kontě má hlavně komorní autorská představení, případně inscenace jiných autorů pojaté vlastním způsobem. Jedním takovým je inscenace Zábava na motivy hry Tancovačka polského autora Stanislawa Mrožika, která měla v Ypsilonce premiéru krátce před Vánoci. První repríza se odehraje 14. ledna.

Co je pro vás zábava, při jaké činnosti se nejlépe odreagujete a pobavíte?

Momentálně je mojí největší zábavou rodina. Hlavně trávení času s naším osmnáctiměsíčním synem Hugem (směje se). Potom mám rád taky nejrůznější elektronické hračičky, počítače, internet a tak. Jako vygumování mozku fungují dobře.

V devětadvaceti letech máte na svém kontě několik, zejména autorských, inscenací. Zakládáte si na vlastním přístupu k divadlu, na autorské režii?

Upřímně řečeno, dostal jsem se do fáze, kdy se této nálepky snažím spíš zbavit. Inscenace Zábava (v originále Tancovačka - pozn. red.) od Stanislawa Mrožka je první regulérní hra s pevným textem, kterou jsem nastudoval. K autorství jsem dospěl tak nějak náhodou a zároveň vlastně logicky. Alternativní obor na DAMU jsem studoval záměrně pod režisérem Janem Schmidem, u kterého jsem po půl roce vytvořil režijní práci, která měla relativně kladný ohlas. Na základě toho si mě vzal od druhého ročníku do Ypsilonky a začal jsem tady pracovat na plný úvazek. To, co jsem se ve škole učil, jsem paralelně přenášel do divadelní práce. Šlo převážně o autorské divadlo, které mě zároveň začalo i velmi bavit.

Co na něm preferujete? Tematický rozptyl a relativní volnost při nastudování?

Autorské divadlo je vůbec nejpřesnější divadlo. Ideální platforma, ve které může režisér vyjádřit svoje momentální pocity. Má k tomu škálu prostředků a nemusí se ničeho pevně držet. Stalo se ale, že po pěti letech se ze mě stal výhradně režisér malých autorských inscenací pro studiové scény. Málokdo za mnou dneska přijde, abych ztvárnil Naše furianty nebo Shakespeara. A já bych něco takového velkého docela chtěl (směje se).

Představení Zábava od výhradně autorské není. Mluvíme spolu krátce po jeho premiéře, jaké z ní máte pocity?

Na premiéry vlastních inscenací zásadně nechodím. Bývám tak nervózní, že je neusedím (směje se). Většinu času ale představení poslouchám ze zákulisí, což obvykle stačí. Co se týče Zábavy, z druhé premiéry mám určitě lepší pocit než z první. Herci při ní už lépe věděli, do čeho jdou. Inscenace je totiž křehká v tom, že se v ní hodně pracuje s publikem ve smyslu vztahu herce na jevišti vůči divákovi. Proto předpokládám, že se ještě bude dál vyvíjet.

Diváci s herci při představení nějak spolupracují, zapojují se do děje?

Ne že by tam docházelo vyloženě k interakci, představení ale vyžaduje reakce diváka. A my jsme celou dobu zkoušeli bez něj, neměli jsme ani veřejné generálky. První kontakt s publikem při premiéře byl proto velice choulostivý. Diváci se ale nemusí obávat, že se budou muset jakkoli zapojovat, není to tak. Hlavní téma hry zní, jestli zábava je, nebo není. A zábava je měřitelná právě reakcí diváka potleskem nebo smíchem… S tím herci na jevišti pracují.

Herec a režisér Braňo Holiček.Téma inscenace polského autora Slawomira Mrožka jste přenesl do současnosti. Zachytil jste v něm, že se většina lidí pachtí a honí za štěstím a zábavou, a přitom si posléze tyto pocity často ani neuvědomí…

Je to jedna z možných interpretací, dnešní doba zábavu vyžaduje a lidé jsou vedeni k tomu, že by se měli snažit dosáhnout jí, bavit se. Jako každé správné absurdní drama umožnuje ale i Zábava spoustu dalších pojetí. Chtěl jsem, aby to byla inscenace, o které bude divák přemýšlet a pokud možno si bude moci vlastní interpretaci sám vybrat. I když je tam patrná moje vlastní, tedy obraz doby, v níž se lidé potřebují doslova ubavit k smrti. Protože štěstí rovná se zábava, přitom je ale často velmi pomíjivé a nic po něm nezůstane. Co mi ale přijde ještě důležitější, a co jsme se do Zábavy také snažili zahrnout, je obecné lidské snažení. Musíme si neustále potvrzovat vlastní existenci, stále za něčím jdeme a o něco se snažíme. Když toho ale dosáhneme, je to málo.

Máte to tak i ve vlastním životě? Cílil jste někam, a když jste toho dosáhl, ani jste si ten pocit nestačil vychutnat?

Mám to takhle pořád. Pravidelně například zažívám popremiérové deprese. První měsíc zkoušek bývá příjemný, další měsíc se den ode dne stupňuje napětí, najednou ten ohňostroj bouchne… a většinou se potom nic nestane. Dva měsíce se k něčemu kopeme a najednou je to pryč.

Jak dlouho takové popremiérové deprese trvají?

Většinou tak tři týdny. A potom se odvíjí všechno znovu od začátku (směje se). Během zkoušek navíc trávíte dennodenně s herci a ostatními tvůrci mnoho hodin, intenzivně s nimi spolupracujete a jste napojeni na jeden proud. Potom se den po premiéře probudíte a je to rázem pryč.

Nemusíte vstát a jít do divadla… Co v takových chvílích děláte?

Rychle doháním věci, které jsem odkládal. Dva týdny před premiérou jdou totiž všechny povinnosti úplně stranou, vymlouvám se, že mám dobu hájení. Ve volném čase, kdy nejsem v divadle, natáčím seriál Ordinace v růžové zahradě a jsem s rodinou. Bez práce ale moc dlouho nevydržím, už na únor připravuji inscenaci v brněnském Divadle Reduta a do konce sezóny mě ještě čeká práce v divadle v Nitře.

Vedle toho se vaše hry hrají také v Divadle pod Palmovkou, v Meetfactory, v Minoru a na dalších scénách. Jedno divadelní prostředí vám nestačí?

Myslím, že ne. Je hrozně fajn mít možnost různá divadla střídat. Každá scéna má navíc svoje specifické diváky, trochu odlišné zadání i herce. Vyhovuje mi dát si od premiéry pauzu tak dva týdny a potom skočit do něčeho dalšího. Nevím, jak dlouho bude únosné dělat čtyři inscenace ročně, zatím mi to ale vyhovuje. Navíc jsem zatím ve věku, kdy zajímavé nabídky rád využiji.

Jak do toho zapadá působení v televizním nekonečném seriálu? V Ordinaci v růžové zahradě hrajete už rok a půl doktora Zajíce…

Pro mě je to ideální kombinace. Ještě před režií jsem vystudoval herectví, takže mi přijde logické věnovat se obojímu. Kdybych režíroval televizní estrádu a vedle toho alternativní divadlo, asi by to byla lehká schizofrenie. Tohle ale tak nevnímám, hraní v seriálu a divadelní režie jsou dvě od sebe oddělitelné kategorie. Jsou úplně odlišné z hlediska toho, co se po člověku vyžaduje. Na natáčení Ordinace se musím naučit texty, což je sice časově náročné, dá se to ale zvládnout za pár dní. Režie divadelního představení je časově a energeticky úplně jiný princip.

Herec a režisér Braňo Holiček.Lidi na place musíte vést, jste za ně zodpovědný. Na rozdíl od seriálu, kde ostatní vedou vás. Natáčení pro vás musí být v jistém smyslu odpočinek, odreagování od té zodpovědnosti…

Někdy mě to taky napadne. Občas si po celodenním natáčení říkám, jak je to fajn, protože nemusím myslet na tolik věcí jako na divadle (směje se). Osobně vůbec nemám problém se skloubením divadla a seriálu, zajímavé ale je, že s tím mnohdy mají problém jiní lidé v mém okolí.

Jsou naštvaní? Co vám vyčítají?

Že hraju v nekonečném seriálu, mě jako režiséra v určitých kruzích nebo i mezi některými herci degraduje. Když to řeknu hodně natvrdo, některé lidi asi štve, že hraju v seriálu, zatímco oni hrají jenom v divadle. Nejmenší problém s tím mám ale já sám. Daleko víc to štve lidi se zkratkovitým způsobem myšlení.

Komerce v seriálech vám nevadí?

Nevadí, pokud už není vyloženě za hranou. Asi bych si rozmýšlel hraní v reklamě na prostředek na erekci. Mám svoje hranice. Seriál se točí pro jiné publikum, než je to divadelní. Nevidím ale problém v tom svléci lékařský plášť v ordinaci a být avantgardním režisérem.

A co říkáte na to, že vás lidé na ulici potkávají jakožto doktora Zajíce namísto vaší vlastní identity?

Beru to jako součást věci. I když neříkám, že mě občas nepropadne lehká deprese, když mě lidi osloví jako doktora Zajíce. Na druhou stranu, „sláva", kterou mi v současnosti přináší seriál, je hrozně instantní a krátkodobá. Za rok, za dva, možná za pět let v Ordinaci skončím a potom po mě neštěkne ani pes.

Nehrajete ale jenom v Ordinaci v růžové zahradě, velkou roli jste měl například i v seriále Vyprávěj. Vnímal jste tento rozkol divadlo versus seriál i tehdy?

Myslím, že ne, takovou vlnu popularity jako Ordinace s sebou seriál Vyprávěj nenesl. Ordinaci v růžové zahradě sleduje průměrně 1,8 milionů lidí, divácký dopad je drtivý. Myslím, že je to fenomén, který v novodobém mediálně-komerčním prostředí nemá obdoby.

Chtěl byste si zahrát nějakou vážnější televizní roli?

Kdyby nějaká hezká nabídka přišla, neváhal bych. Neříkám, že role v Ordinaci je životní… Na druhou stranu ale taky neříkám, že si jí nevážím, ačkoli je to v první řadě práce. Letos jsem hrál pod režisérem Honzou Buštou hlavní roli v hraném dokumentu České televize Televise bude!, což byl na zdejší poměry docela brutální experiment. Podílel jsem se i na výrobě scénáře, podobně jako na divadle jsem měl vliv na výsledek a hrozně mě to bavilo. V intelektuálních kruzích je film výborně hodnocen, zavlnil hladinou zdejšího mainstreamu, po měsíci o něm ale nikdo nevěděl. Takhle to u nás zkrátka je.

A co naopak, neláká vás zahrát si opět na divadle?

To ne. Určil jsem si, že jestli budu hrát, tak jenom před kamerou. Na divadle jsem režisér. Ale uvidíme, třeba se někdy přeorientuji zpět i na divadelní herectví. Zkoušení by mě bavilo, jsem ale obrovský nervák a před představením bych měl trému. Z legrace občas říkám, že jsem se dal z herectví na režii proto, že mám rád volné večery. To mi přijde jako dobrý argument, ne? (směje se)

Braňo HoličekHerec a režisér Braňo Holiček.Narodil se 14. srpna 1985 v Košicích. Vystudoval herectví na pražské konzervatoři a režii na DAMU. Od roku 1997, ještě jako dítě, působil ve Východoslovenském státním divadle v Košicích, poté hostoval v Divadle na Vinohradech a také v Činoherním klubu.

Zahrál si mimo jiné v seriálech Vyprávěj, Zdivočelá země nebo Ordinace v růžové zahradě, v pohádce Král sokolů či ve filmech Všichni moji blízcí nebo I ve smrti sami.

Věnuje se také hudbě, v roce 1998 mu vyšlo debutové CD Kik Flip, napsal také hudbu k filmu Fontána pro Zuzanu III.

Již při studiích se začal věnovat také režii, v současnosti působí jako kmenový režisér v divadle Ypsilon, inscenuje také v libereckém Divadle F. X. Šaldy, v Divadle pod Palmovkou, v Divadle v Dlouhé, v Meetfactory nebo v divadle Minor.

Od ledna hostuje v brněnském Divadle Reduta, inscenuje zde filozofickou hru Černá labuť; inscenaci připravuje také pro divadlo ve slovenské Nitře. V roce 2013 získal Cenu Alfréda Radoka v kategorii Talent roku.

Je ženatý, má ročního syna Huga.

Autor: Michaela Rozšafná

12.1.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto
10

Mrznout bude do konce ledna, pak se oteplí

Pavel Koupal.
3

Pavel Koupal: Za komunistů si lidé odvykli myslet, řídila je strana

Bezpečnou nemocnicí se letos stala Ústřední vojenská nemocnice

Jihlava, Praha - Vítězem devátého ročníku celostátní ankety Bezpečná nemocnice se stala Ústřední vojenská nemocnice - Vojenská fakultní nemocnice Praha, která uspěla s projektem Bezpečná manipulace s léčivy. Druhá skončila třebíčská nemocnice s projektem na zvyšování bezpečnosti provozu operačních sálů a třetí místo obsadila Nemocnice Blansko soutěžící s projektem Prosím, polkněte si. V pátek sdělila mluvčí pořádajícího Kraje Vysočina Monika Brothánková.

Václav Aulický: Jaká místa mám v Praze rád

Praha - Architekt Václav Aulický se proslavil projektováním řady pražských budov. Známý je zejména jako autor kontroverzní Žižkovské věže či legendárního objektu ve stylu brutalismu, tedy bývalého Plynárenského centrálního dispečinku Transgas. Do podoby hlavního města se tak zapsal nezaměnitelným způsobem.

Češi berou neférově nízké platy. Proč nedostávají víc?

Místo hotových výrobků děláme jen polotovary. A za směnu toho zvládneme vyrobit méně než Němci.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies