Nutno říct, že štěstí si dvakrát nevybrali. Dva měsíce před koncertem kapelu opustil z „osobních důvodů" její dlouholetý kytarista a spoluautor většiny písní Richie Sambora. A nevypadá to zrovna, že by se hodlal vrátit. Když Jon Bon Jovi nedávno pochválil U2, Sambora na to úsečně prohlásil: „Tak si najměte Edge". Zároveň popřel, že by měl nějaký „osobní problém", Jon si prý jen vzal do hlavy, že zkusí, jestli dokáže stadionové show zvládnout sám.

A k mračnům nad kapelou byla po celé pondělí i mračna nad Prahou. Vytrvale pršelo. Žádná spoušť, ale pláštěnka se hodila. Paradoxně to dodalo začátku koncertu na efektu. Když totiž chvíli po sedmé nastoupili Bon Jovi do svého hudebního kupé a před členy skupiny pak vyběhl načesaný a usměvavý frontman, měl celou scénu rázem pro sebe. Na rozdíl od zbytku party se neschoval pod střechu. Symbolicky začal písní That's What the Water Made Me, a když zpíval o vodě, skoro to vypadalo, že si déšť na koncert osobně objednal.

Jen nahoře to trochu přehnali a namísto přeháňky kropili Jona Bon Joviho i jeho fanoušky až do konce. Jona to nerozházelo.

Nepřítomnost Sambory však chtě nechtě byla vidět. Třebaže i klávesák David Bryan nebo bubeník Tico Torres to s lídrem kapely táhnou od začátku, působili po většinu show vlažně, jakoby v noci měli před sebou ještě dvoják. A kytarista Bobby Bandiera se až na jedno sólo a závěrečnou děkovačku držel radši úplně zkrátka. Všechno tak stálo a padalo s Jonem, který to sice na svoje charizma uhraje, třebaže není nejlepší zpěvák ani kytarista. Ale ve srovnání s tím, co třeba loni na stejném místě se svou kapelou předvedl jiný americký patriot Bruce Springsteen, jste se tak nemohli zbavit dojmu, že show něco chybí.

Bon Jovi fanoušky určitě nezklamali. Ale být tam Sambora, a nejen kapela, jejíž počínání připomínalo pouze lepší doprovodný band, mohl to být mnohem silnější zážitek. I potenciál světelné scény zůstal nevyužit. Na první pohled sice zaujala, na druhý už ale ničím nepřekvapila. Jako tak Buick zůstal na půli cesty: nejdřív chtěl oslnit jako nedávno v Edenu třeba Coldplay, nakonec jen přisvětloval.

Dvě hodiny dvacet, do nichž se vešlo i šest přídavků, uteklo v rychlém a slušném tempu. Bon Jovi trochu překvapivě nenasadili šlágry Always či Bed of Roses, ale i tak předvedli reprezentativní průřez svojí tvorby, v němž nechyběly stadionové hity jako It's My Life nebo Livin' on a Prayer. Druhý zmíněný song navíc s povedenou akustickou předehrou. Škoda jen, že jejich profesionálnímu výkonu chyběl větší drive a bezprostřednost. Buick, který do Prahy přivezli, se poctivě držel všech dopravních předpisů a značení. Při rockovém koncertu však máte přece jen občas chuť, aby ten váš řidič zařadil o stupeň víc, předjel na plnou čáru. Obzvlášť, když má tak nablýskanou káru.