Prý je to naposled, kdy si ho čeští fanoušci mohou užít z první ruky, neboť starý pán prohlásil, že ho cestování za hranice Spojených států začíná unavovat.

To ale zdaleka neznamená, že by ve svém požehnaném věku ztrácel šťávu a házel bluesovou flintu do žita. Loňské album One Kind Favor, jeho nejlepší za posledních dvacet let, je toho pádným důkazem.

Riley B. King se narodil na bavlníkové plantáži a od dětství na ní tvrdě pracoval. Už jako malý přišel o oba rodiče a když se vydával za štěstím z mississipské vesničky Itta Bena do vytouženého Memphisu, měl v kapse 2 dolary padesát centů. Základy pochytil z nahrávek drsného předválečného bluesmana Blind Lemona Jeffersona, pár akordů mu ukázal Robert Lockwood, Jr., nevlastní syn legendárního spolčence s ďáblem Roberta Johnsona.

Bluesový kluk i král

Díky pomoci harmonikáře Sonny Boye Williamsona se chudý přivandrovalec jako zázrakem uchytil v memphiském rádiu, kde začal s nenápadnými hudebními desetiminutovkami a skončil jako oblíbený diskžokej Beale Street Blues Boy King (časem zkráceno na B. B.). V roce 1950 prorazil se singlem produkovaným Samem Phillipsem, který mimo jiné pod dojmem z tohoto úspěchu založil společnost Sun Records, načež objevil Elvise a rozjel ve velkém žánr zvaný rock’n’roll.

Od té chvíle se svět už párkrát otočil, někdejší traktorista z bavlníkového pole mezitím vydal bezmála 80 alb a získal 15 cen Grammy. Žádný bluesman neovlivnil tolik rockových hvězd, nikomu se nepodařilo předat bluesové poselství tak početnému zástupu posluchačů, kteří vyrostli na jiné muzice.

B. B. King totiž není pouze osobou, která z blues udělala záležitost pro horních deset tisíc, ale také bytostí, jíž se v tvorbě podařilo dosáhnout maximálního souznění těla a duše.