Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Ondřeji, vzpomenete si ještě, jak jste se k angažmá tiskového mluvčího dostal?
Začal jsem v roce 2003 pracovat na anglické verzi webových stránek, nabídku jsem tehdy dostal od Jirky Vrby, se kterým jsme chodili na odmalička do Edenu na fotbal. Pak jsem se zapojil do práce na české verzi, kterou vedl Saša Kliment. Za nějaký čas se stal šéfredaktorem webu a Poločasu. Nakonec v červnu 2007 mne oslovil generální ředitel Petr Doležal, abych se stal mluvčím.

Jak dlouho jste tam vydržel?
Do září 2011. Zažil jsem v klubu snad všechno, co se zažít dá. Postup do Ligy mistrů, dva tituly, otevření nového stadionu, pohár UEFA, Evropskou ligu, výměny trenérů, generálních ředitelů, odchod legendárního Františka Veselého, boj o záchranu, krizi i záchranu klubu. Pěkně třeskutých pět let. Byl jsem vlastně pořád s týmem, snad na patnácti soustředěních, úplně na všech zápasech.

Fandil jste vždycky Slavii?
Odmalička. Do Edenu mne zavedl tatínek, když mi bylo sedm let. První zápas si pamatuju proti LIAZu Jablonec, vyhrálo se 7:1. Pamatuji si i Františka Veselého, jak utíkal po křídle a diváci na něj křičeli: Franto, hoď to do ohně! Na základce jsme se hecovali se sparťanama každý den. Navíc jsem hrál až do zranění kyčle za Slavii házenou, dorosteneckou ligu.

Co vaše práce ze začátku obnášela?
Ono to pojmenování mluvčí je hodně zavádějící, já jsem nadále pracoval na webu a na Poločasu, přibyla komunikace s novináři. Po postupu do Ligy mistrů jsme museli tým rozšířit, vzal jsem si k sobě některé své bývalé studenty z Gymnázia Voděradská, kde jsem před tím dlouhá léta učil angličtinu a jako svojí zástupkyni velkou slávistku Soňu Nouzákovou.

Jak se práce tiskového mluvčího vyvíjela?
Přibyla komunikace s týmy UEFA pro Ligu mistrů a Evropskou ligu, která mne hodně bavila. Je to systematická, organizovaná práce, kde jsou jasně rozdělené pravomoci. Není pak divu, že výsledný efekt u každého zápasu je na tak špičkové úrovni. Nepodcení se jediný detail. Já jsem se dál snažil co nejvíc komunikovat s fanoušky ve fanklubu a hlavně v Odboru přátel, jezdil jsem na jejich besedy do Rožďalovic, Příbrami, Žilova a na další místa. Když jsme vyhráli titul, vozil jsem jim ukázat mistrovský pohár. Vzpomínám si, s jakým dojetím ho starší slávisté třeba v Klatovech objímali. Na druhou stranu pročítání diskusí na webu a Slávistických novinách bylo psychicky hodně náročné.

Panují mezi tiskovými mluvčími ligových klubů vřelé vztahy nebo to může být vyhrocené jako na hřišti?
Za celé ty roky jsem se nesetkal s nějakým velkým problémem. Například s mluvčím Sparty Ondrou Kasíkem jsme měli velice férový a profesionální pracovní vztah, častokrát jsme mediální problémy a následný postup konzultovali. Také se po našem impulzu zavedli oddělené pozápasové tiskovky trenérů, které jsou běžné v zahraničí. Musím říct, že jsem vyloženě nerad viděl jen jednoho mluvčího, který neuvěřitelně machroval, ale to byla opravdu výjimka.

Jak jste prožíval derby se Spartou?
Jako výjimečný zápas, který se blížil těm v evropských pohárech. Zažil jsem vítězství 4:1 na Letné i na Strahově, ale taky trpké porážky. Před derby se mnohem více se zveřejňují informace kolem organizace utkání. Nejvíc mne mrzelo, když se pak po zápase řešily konflikty fanoušků a škody na stadionu.

Dokázal jste si vůbec nějaký zápas užít nebo vždycky bylo tolik práce, že to ani pořádně nešlo?
Pokud jsem psal online přenosy na web, tak jsem sledoval každý zápas velmi pozorně. Pokud se něco výjimečného nestalo, třeba šílené zranění Risteho Naumova, kdy jsem vyhazoval fotografy ze sanitky, tak jsem mohl utkání sledovat i potom.

Na jaký moment vzpomínáte nejraději?
Na vyhlašování titulu na slávistické hvězdě a následní oslavy. Slavii tehdy pomáhal Michal Starý a fanoušci, všechno to klaplo. Takové oslavy nemá leckterý zahraniční velkoklub. Zafungovala i komunikace s fanoušky, kteří nechali odehrát ceremoniál na ploše, aniž by na ni vběhli. Těch radostných chvil bylo samozřejmě víc a postupem času člověk to horší zapomíná. Otevírací zápas v Edenu s Oxfordem byl taky krásný pracovní zážitek.

Jak jste prožíval postup do Ligy mistrů? Jaké to tehdy pro vás osobně bylo?
Pro mne to celé začalo ještě před odvetou se Žilinou, kdy se nám podařilo s týmem vedeným Honzou Jakubcem a Mirkou Fouskovou přesvědčit komisaře UEFA, že se může hrát v případě postupu na Strahově. Měl takové desky, které několikrát zavřel a my ho donutili je otevřít. Třeba když chtěl vidět prostory, kde se budou montovat reklamy. Otevřeli zarezlý zámek na vratech pod východní tribunou, kde byl potřebný prostor. To, že se hrálo na stařičkém Strahově, byl malý zázrak. Klubu se se ušetřily miliony, ale hlavně fanoušci měli úplně jiný zážitek, než kdyby museli cestovat na jiný stadion.

A jak jste si užíval samotné účinkování v Lize mistrů?
Asi stejně jako fotbalisté, z hlediska práce ředitele komunikace je to ve fotbale vrchol. Poznal jsem řadu špičkových profesionálů, jak to chodí ve velkých klubech.

Jak vzpomínáte na debakl na Arsenalu? Špatně kvůli výprasku nebo dobře kvůli zajímavému zážitku?
Zážitkem bylo sledovat fanoušky Arsenalu, jak po naší porážce o sedm gólů sledují slávistickou děkovačku. Dostal jsem řadu emailů, že to pro ně byl neuvěřitelný zážitek, že čekali jen to, jak hráči dostanou vynadáno. Tehdy panovalo opravdové souznění mezi fanoušky a hráči. Taky jsme pak absolvovali všechny mediální povinnosti, což zase všechny udivilo, i když třeba Mickael Tavares před tím nebyl schopen říct ani slovo, trenér Karel Jarolím byl také neuvěřitelně zklamaný. Celý výlet v Londýně mne strašně bolel zub, po příletu do Prahy jsem spěchal k zubaři. A on hned na mne, Ondro, sedmička! Já jsem na něj otráveně vyjel, ať mi s tím dá pokoj, ale měl pravdu, ten bolavý zub byla opravdu sedmička.

Jak si pak vysvětlujete ten sešup Slavie dolů?
Ne nadarmo se říká, že pýcha předchází pád. Po druhém titulu bylo z kádru vyřazeno snad deset hráčů, přišli jiní, snad ještě dražší. Musel odejít kapitán Erich Brabec a z kabiny se ztratil její duch, narostly náklady, protože ti vyřazení hráči zůstali dál v klubu. Počítalo se předem s postupem, utratily se peníze, které se ještě nevydělaly. Bylo jenom logické, že přišel Tiraspol, a branka padla z prostoru, kde bývalý kapitán už nebyl. Byla to svým způsobem bezmoc, člověk komentoval věci, se kterými nesouhlasil, a jen doufal, že to nakonec neskončí tak, jak jsem si myslel, že je moc velký pesimista. Ale dopadlo to tak, jak to bez pokory skončí v životě vždycky. Když jsem sledoval, jak si po účasti v Lize mistrů vedla Plzeň, tak mi to bylo znovu líto. Nevyměnili celé mužstvo, udrželi si trenéra Vrbu, nezbláznili se, nevyhlašovali desetiletí Plzně, nehádali se o televizní práva, nezvedali ceny vstupného. A jak se jim daří teď.

Váš konec byl spjat s příchodem Franze Straky. Už to dál nešlo?
Měli jsme za sebou šílený rok plný sporů ve vedení, konfliktů s fanoušky, nedostávali jsme výplaty. Začal jsem mít zdravotní problémy, které způsoboval dlouhodobý stres, nemohl jsem v noci spát, měl jsem žaludeční problémy. Doktor mi řekl, že jsem na cestě k infarktu, ať změním práci. Když se to všechno relativně vyřešilo, bylo rozhodnuto, že nastoupí trenér, kterého fanoušci nikdy nepřijmou. Navíc se to celé komunikovalo tak, že jsem to ani nemohl ovlivnit. V tu chvíli už to dál nešlo, řekl jsem všem, že to je šílený nápad a ze dne na den skončil. Do takové komunikační bitvy jsem už neměl sílu jít ani na minutu. Rozešli jsme se v dobrém. Nakonec i František Straka poznal, že to byla zcela nesplnitelná mise, do které se neměl pouštět.

Jaké vztahy jste měl s fanoušky? Jak vám bylo při lize s Olomoucí, když jste byl na hřišti společně s nimi, jak přerušili zápas?
To je naopak nejhorší vzpomínka nejenom na Slavii, ale asi i vůbec. Přitom lídři fanouškovských protestů měli snad i lepší informace než já. Když mezi ně přišel pan Platil, nemohl jim říct nic nového, přesto bylo jasné, že Slavia s novým majitelem u odvolání uspěje. Spousta lidí mne vyčítala, že jsme tam šli, ale to jsou ti řeči generálů po bitvě. Chtěli jsme za každou cenu udělat všechno pro to, aby se utkání dohrálo, Slavia měla šanci hrát v Evropě. Pohled na trenéry a hráče, kteří o tu možnost přišli, byl naprosto zničující. Moc se o tom neví, ale spousta fanoušků pak měla neuvěřitelné problémy s následnými tresty a vyšetřováním. Pan Platil, i když ho fanoušci Slavie rádi nemají, vyřešil obrovský stamilionový dluh, který mohl klub zlikvidovat. Velkého vděku se nedočkal. Je to takové pro Slavii příznačné. Za Vladimíra Lešky se hrálo dvacet let v Evropě a na každém zápase se křičelo „Leška, ven!". Pískalo se na něj i na otevření nového stadionu, vím, že ho to dodnes mrzí. Pod tlakem kritiky fanoušků končil i Karel Jarolím, za kterým jsou historické úspěchy, i Michal Petrouš, který vedl tým, který hrál a vyhrával úplně zadarmo. Jakoby všechno to nejlepší mělo být uznáno až v horších časech.

Co byste nejvíc přál současné Slavii?
Aby se stabilizovala situace, budoval se perspektivní tým se stabilním realizačním týmem. Aby zase všichni táhli za jeden provaz jako v dobách Ligy mistrů. Aby se fanoušci těšili do Edenu na krásný fotbal, ze kterého by měli radost, a který by Slavii dovedl zpátky do Evropy, kde se na červenobílé pomalu začíná zapomínat. I tam by měla být Slavia věčná.